Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poselství minulých generací - poselství dědečků - trikolóra a stoh slámy. Napsal Václav Lamr

22. 2. 2008

Poselství minulých generací.
Ne každý má ten luxus, aby zažil v pohodě oba dědečky ze strany otce, i matky.
A ještě ke všemu jsem měl tu čest od obou přijmout jejich poselství  pro sebe a pro své syny.
    Z matčiny strany jsem měl dědečka, který se jmenoval Ctirad Černoch. Dozvěděl jsem se od příbuzných po jeho smrti, že jsem přes něj potomkem muže, který byl činný v dějinách staré Jednoty bratrské. Byl to bratr významného biskupa Jednoty bratrské Lukáše Pražského a jmenoval se Jan Černý. Zmiňuje se o něm A.Molnár v knize o dějinách Jednoty ,,Boleslavští bratři.,, Protože byli v Jednotě dva Janové Černí, tak je rozlišili latinismy, které měly tvar: Nigerius a Niger. A protože můj prapředek dostal jméno Niger, znamená to česky Černoch a tak se jmenuje ten rod po jeho jménu dodnes.. Mimo jiné byl tento Jan Černý -Niger lékař, a sepsal první česky psaný herbář léčivých bylin. Nedávno se tento vzácná herbář snažila koupit Národní knihovna od Strahovské knihovny. Vida, odkud se ve mě vzal zájem a o bylinky a přírodní medicinu.V tom rodě bylo hodně význačných lidí a řada lékařů . Ale také jsou známé ,,Černochovy strojnické tabulky. To napsal také jeden Černoch z tohoto rodu.
                            Č E S K É   B A R V Y
    Ale abychom se vrátili k tomu dědečkovi. On byl ředitelem školy v Moravské Hůzové a v Litovli na odpočinku mne doučoval matematiku. Jednou, bylo to těsně před jeho skonem, mne žádal, abych opakoval nahlas verš  známého básníka: ,,Barva červená, modrá a bílá, dědictví mé, poctivost a síla. (Ten verš je od Nerudy a zní: „Moje barva červená a bílá, dědictví mé poctivost a síla.“ Tehdy jsme ještě modrou barvu neměli.) Když jsem se to naučil zpaměti, učinil krátký učitelský výklad o tom, co je to národní dědictví, objasnil významné události naší historie a zdůraznil, že Češi mají být poctiví a že v poznání své historie a v poctivém životě je naše přítomná síla. Dýchla na mne tím výkladem Komenského moudrost a  od té doby jsem se začal zabývat historií národa. Moje první kresby ve škole, to byly husitské bitvy.  Mnohem později jsem tento verš přepracoval do vyšší dimenze poselství: ,, Barva červená, modrá a bílá, Kristova spása, svatost a síla,. A jako onen dědeček se snažím tuto mou variantu barev naučit nějaké dítě, a dodám, aby ten verš napsalo pokud možno modrou křídou na tabuli v pondělí ráno ve třídě.To bude učitelka koukat....

   Druhý dědeček z otcovy strany se jmenoval jako já, Václav Lamr. Pocházel od Jičínska, vyučil se kamnářem v Olomouci a v Litovli navázal na prastarou keramickou tradici a vybudoval kamnářství. Později i keramickou dílnu, kterou převzal můj otec a ve které dodnes dělá kamna, krby i historické repliky kamen můj bratr Josef. Dědečka jsem znal vždy jako muže pilné práce. Měl stále zástěru zamazanou od hlíny a měl mohutný knír. Byl to vlastenec a činovník Sokola. Protože v našem domě byla stará keramická dílna a pec už od roku 1670, byla od věků všech hrnčířských generací a kamnářů, co tu pracovali celá černá od kouře z keramické pece.Ten ,,pecník, jak jsme tomu prostoru říkali, je černý dodnes.
    Když si dědeček chtěl odpočinout od práce, vyšel na ulici před dům a pozoroval omladinu. Občas nějakého uličníka, co nějak zlobil, vtáhl do dílny a zavřel za pec, kde byla absolutní tma. Babička musela obvykle zakročit a kluky vysvobodila. Tak se dědeček stal jakýmsi strážným ulice. Když se objevil ve dveřích dílny, rozhostila se mezi dětmi uliční slušnost. Tuto činnost měl jaksi v krvi, protože  jednu dobu dělal práci městského strážného a čekal, až se ve městě uvolní nějaká pec na keramickou práci.

  S T O H   S L Á M Y

      Můj dědeček Václav prožil první světovou válku a v ní hodně cestoval od Haliče po Itálii a bojoval v Rusku v zákopech za císaře pána. Na nějaké bojiště cestoval lodí. A právě tato jeho vojenská anabáze se stala zdrojem vyprávění. Seděli jsme s bráchou u babičky u buchty s kávou a dědeček vyprávěl své příhody. Velmi často si vzpomínal na to, jak je trápil hmyz všeho druhu. Vši, štěnice, blechy, švábi a jiná havěť. To ostatně trápilo vojáky i za druhé světové války. Především při obléhání Stalingradu se tento hmyz stal mocným faktorem při zdecimování Němců.Vedle generála bláto a zima tu bylo vojsko - hmyz. Rusové na tuto ,,armádu byli vytrénovaní a znali prostředky, jak se té havěti zbavit. Například pokud jim nedošel čistý petrolej, kterým se potírali a dokonce ho popíjeli. Petrolejem se v Rusku léčily i mnohé nemoci, ba i rakovina. A to pochopitelně odpuzovalo některé druhy hmyzu.Ovšem tento luxus petroleje za první světové války nebyl.V zákopech se jím nanejvýš ohřívaly prostory pro zraněné za mrazů, a proto byl pro běžné vojáky nedostupný.

              S T O H   S L Á M  Y

   Z mnoha příběhů, které mi dědeček vyprávěl, mi utkvěl jeden, který je silně symbolický a dědeček do něho vložil jakési pomazání, aby vyzněl jako poselství budoucím generacím. Mnohokrát jsem o tom příběhu ve stohu slámy přemýšlel, když jsem myslel na princip jednoty lidí. Je zde Bohem vloženný tajemný klíč, kterým máme dnes otevřít další dimenzi lidství v Evropě a ve světě.

    Bylo to před Vánocemi v třeskuté zimě jednoho roku války, někde na ruské frontě. Geografické a časové okolnosti si pochopitelně nepamatuji. Rakouští vojáci krutě mrzli v zákopech jedné z nesmyslných pozičních bitev, kde se týdny i měsíse bojovalo o nějakou vyvýšeninu a kvůli té kótě umíraly tisíce Rakušanů a Rusů na druhé straně.Ti, co zůstali pro další jatka, sváděli marný zápas s omrzlinami končetin, častým hladem, tyfem, průjmy a se zmíněným hmyzem.
       Dědeček si v tom smrtelném zákopovém mrazu jistě vzpomínal na to, jak při nočním hlídání u pece doma v Litovli přikládá pod vypalovací komoru bukové štípy dřeva, popíjí prostějovskou starorežnou a ukrajuje si uzené maso. Kouř z dýmky klesal v proužku do větracího otvoru pece a na koleně předly dvě kočky. Prostorem se line specielní vůně právě tavené glazury. Podle toho, kdy se vůně objevila a dle její intenzity, poznali hrnčíři a kamnáři, kolik ,,dřev mají ještě přihodit, a kdy končí pálení. To bylo jejich tajemství a důkaz mistrovství. Potom si mohli schrupnout v teple u žárem sálající pece.....
      Ze snění v mrazu zákopu byl dědeček velitelem vyzván, aby se připojil místo podřimování do průzkumné skupiny. Ta mizela ve tmě v prostoru nikoho. Měli sledovat, zda není na protilehlé frontě Rusů nějaká aktivita. Při jedné takové průzkumné misi objevili vojáci nečekaně blízko v malém údolí stoh  slámy, který zázrakem nebyl zapálen  zbloudilou střelou. Vojáci se okamžitě dohodli, co mají udělat. Skupina vojáků se okamžitě zavrtala do hloubi stohu a  v tom nečekaném daru od Boha v podobě  teplé lázně okamžitě vysílení vojáci usnuli. Ale dědeček slyšel, jak se vedle něj zavrtává jiný voják. A další z druhé strany. A další...Asi to kluci objevili před nimi a nyní sem chodí do sláměného hotelu se zahřát a nocovat. Celou noc se do stohu někdo zavrtával a okamžitě usnul. Stoh byl prošpikovaný muži, co pokašlávali a nassávali teplo, aspoń na nějaký čas, než je probudí mráz a výbuchy.
    Ráno se dědeček probudil a v hrůze zjistil, že se ve spánku objímal s nějakým Rusem v bílé uniformě. Rusové také ve stejnou noc stoh objevili a Rakušáky ve tmě nepoznali. Spali s nimi promíchaní, Rus vedle Čecha, Čech vedle Rusa a v noci si dýchali jeden do tváře druhému. Rakouští a ruští vojáci se toho kuropění na povel úleku všichni naráz probudili a každý prchal na jinou stranu svahu údolíčka. V panice ve stohu zapoměli pušky, boty, pláště, a malé batohy. Ale stejný problém měli nepřátelští Rusové v bilých uniformách. Celou noc, zahaleni tmou se tu ve spánku objímal nepřítel s nepřítelem. Rusové řvali při úprku hrůzou, ačkoliv jich bylo víc než Rakušanů a prchali ze stohu, zanechávajíce tam kabáty a zbraně. Nechali tam i boty a podupávali jen v ovinovačkách ve sněhu. Stejně reagovali ,,Rakušáci, ale ve skutečnosti to byli samí Češi.
    Dědeček, jako bývalý policajt sjednal mezi nepřáteli pořádek. Protože v ruské skupině byl nějaký přeběhlý Čech, rychle se domluvili pokyny a povely na dálku přes údolí. Z každé strany nechal dědeček vyslat deset mužů, aby ze stohu pobrali zapomenuté boty a pušky a oděvy svých vojáků. Protože měl dědeček jako živnostník obchodního ducha i v této situaci, požádal Rusy, aby vzali dolů ke stohu při sbírání věcí jejich vynikající tabák, a Rusům za to zas slíbil čerstvě fasovaný komisárek, tedy chleba a vyhlášené rakouské  ovinovačky do bot. Tak se stalo. Obě skupiny si pobraly ve stohu své věci a udělaly výměnný obchod. Rakouští vojáci jásali nad  ruským tabákem, a Rusové se ještě  v údolí u stohu zakousli do rakouského chleba. Lámanou rusko-češtinou bylo dědečkovi sděleno, že Rusové na této části fronty dostali zásah do proviantu a nedostali  několik dní nic k jídlu a vojáci si  vařili  rozřezané opasky z kalhot a drtili kořeny vyhrabané pod sněhem. Než se rozešli, pověděli si, jak se to má s frontou a dědeček se tak dozvěděl, že za týden nastane všeobecná ofenziva z ruské strany.
      Rusové a Češi, kteří tady hájili cara a císaře, se dohodli na tom, že než začne ofenzíva, vytvoří v tomto údolí ve stohu smluvní neutrální zónu, aby se mohli i jiní vojáci ohřát a vyspat v teple. Dohodli se na tom, co si skupiny budou vyměńovat. A tak se několik dnů vždy z obou stran fronty za nočních hodin ke stohu připlazila skupina vojáků z obou nepřátelských stran a před usnutím se konal výměnný obchod. Rusové tam měli nějakého zkušeného felčara a ten jim radil, jak si ošetřit rány a co dělat v zákopových podmínkách s tyfem, průjmy a podobně. Znali metody na vši a blechy. Tam se dědeček od Rusů dozvěděl, jak se dá zvládnout hlad a při tom neztratit energii. Je to jednoduché. Místo jídla piješ jen vodu roztavenou z ledu a vlastní moč. S tím vydržíš dost dlouho. A na rány si dávali obinadla namočená jen v čisté vodě nebo ve vlastní moči. Tyhle obvazy vyměňované několikrát denně oddálí zánět a sněť. Tuto jednoduchou metodu užívali felčaři už za pruské války a zachránili tak řadu vojáků před amputací a smrtelnými infekcemi. Pokud spotřebovali česnek. To bylo tehdy jediné přírodní antibiotikum. Češi zas Rusy informovali o smýšlení velitelstva a co je čeká za pár dní. Vojáci si vyměňovali střípky informací o tom, co se děje ve světě a kdy to vše skončí. Byly to ovšem zprávy staré týden, či měsíc. To, co se dostalo zdecimovanou poštou, se probíralo jako poselství naděje.Všichni se chtěli už vrátit domů.
    Týden ještě nevypršel, a velitel, který se vše dozvěděl,  nechal  stoh zapálit. Ráno kolem  páté zahájila dědečkova fronta  mohutnou ale opět zbytečnou, nic  neřešící ofenzivu, ve které  dědeček ztratil několik dalších krajanů, co s ním bojovali.
      Když jsem o tom příběhu přemýšlel, napadl mne tento slogan:   ,,I NEJVĚTŠÍ NEPRŘÁTELÉ PIJÍ STEJNOU VODU. Myslím, že tento skutečný příběh mluví i bez výkladu o lidské solidaritě obyčejných lidí. Bůh vám žehnej a uchovej nás od takových strastí. A pokud se dostanete do podobné situace, buďte solidární k lidem. Je to milost, že je možné se většinou domluvit. Všichni lidé potřebují slunce, vodu, teplo, potřebují se najíst a spát. Všichni - i tví nepřátelé - potřebují Boží milost. Všichni touží po harmonii a lásce. Vždyť jsme stvořeni pro život a ne pro zabíjení.
Václav Lamr

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář