Jdi na obsah Jdi na menu
 


PRAVDA PÁNĚ ZVÍTĚZÍ

HISTORICKÝ PRŮŘEZ PROROCTVÍMI

 NAD ČESKOSLOVENSKEM

Napsal Václav Lamr

druhý díl

Od konce 19. století po dnešek


Proroctví od přelomu devatenáctého stoleti a první republiky.

Na konci devatenáctého století bylo na několika místech ve světě několik center, kde bylo patrné vylití Ducha svatého, například v USA, Indii, v Rusku a Arménii. V Evropě je to Anglie a Norsko. Na našem území, zvláště v Praze, na Valašsku a na Těšínsku vznikají skupiny křesťanů toužících po hlubším životu s Pánem. Národy světa manévrují ve svých jednáních k válce.Zvláště oblast od Balkánu po Afganistan je na přelomu století v neklidu. Pán připravuje ve svém globálním plánu ukončení Osmanské říše s centrem v Turecku a uvolnění území Palestiny pro obnovu státu Izrael. Rozpad této říše je dokončen jako hlavní důsledek první světové války v roce 1918. Tehdy vznikla i naše republika. Křesťané se svými názvy hlásí k odkazu staré a obnovené Jednoty. Sledujeme-li dějiny reformovaných církví, můžeme je nazvat dějinami boje proti letničnímu hnutí. Tyto spory nevykazují ani bratrskost a již vůbec ne jednotu.

Začátek dvacátého století je charakterizován vylitím Ducha svatého v biblické škole v Topeka v USA. Několik okamžiků po začátku roku 1900 prožila skupina křesťanů hledajících zmocnění dle první církve křest v Duchu svatém. Dochází k objevu předání požehnání Duchem skrze vzkládání rukou a skrze znamení mluvením cizími jazyky, jak to čteme ve Skutcích apoštolů. Vylití Ducha svatého se opakovalo v dalších biblických školách a skupinách. Tehdy došlo k něčemu symbolickému. Když se jedna z Indiánek začala modlit cizími jazyky, někdo poznal, že ta dívka chválí Pána Ježíše v češtině. Nemohu se zbavit dojmu, že je to prorocké znamení pro nás. Byli to především Moravští bratři z Ochranova, kteří zvěstovali evangelium Indiánům. Pán tím něco pro nás chtěl říci. Toto požehnání se obrací zpět, skrze letniční hnutí.

První letniční sbor vznikl v ulici Asuza street. Odtud proniká letniční zvěst do světa. Předtím dochází k probuzení ve Walesu v Anglii (1905) Je to další centrum hnutí Ducha, které především ovlivnilo skupinu křesťanů v pražském sboru reformované církve v Soukenické ulici v Praze. Metodistický kazatel Barret v norském Oslo přijal "americké požehnání" a šíří je v Evropě. Sjížděli se k němu mnozí duchovní vůdcové a také v roce 1907 německý evangelista Jonathan Paul, pozdější vedoucí letničních z Muhlheimského okruhu. Tento muž kázal a praktikoval moc svatosti, kterou máme v Kristu a působil na našem území. Letniční hnutí jak z anglického Walesu, tak skrze německé letniční bylo především hnutím svatosti, života v nové novozákonní přirozenosti a teprve potom hnutím, které objevilo církvi skutečnost křtu v Duchu svatém, doprovázeném znamením mluvení v jazycích a dary Ducha z 12 kapitoly 1. Korinských.(Pozn.1) Podařilo se mě od starých letničních z první republiky uchovat řadu kázání a promluv Jonathana Paula a jiných služebníků, která budou vydána.(Pozn 2)

Pastor a evangelista Jonathan Paul byl prorokem svatosti a víry dávno před hnutím víry z USA. V rozmluvě o podstatě nové smlouvy říká: "Dokonalost je to, co Pán Ježíš učinil pro nás. Ona je pro všechny, kteří se Jím nechají posvětit. Ježíš je samotným posvěcením. Zde spočívá rozdíl mezi podstatou starozákonní, kde musíme všechno sami činit a podstatou novozákonní, kde činí všechno Pán...Všeho lze dosáhnout vírou. Nepotřebuješ v žádné věci sloužit, jsi plně svoboden...V tom okamžiku, kdy ve víře toto stanovisko zaujmeš, budeš činit příslušné zkušenosti a budeš svoboden, pokud věříš..Nemá-li někdo dostatečné zkušenosti ve svém duchovním životě, nespočívá jednoduše ve víře na tom, co Pán pro nás vykonal a nepřenechává se Jemu zcela a ve všem.."

V roce 1908 v Praze v českobratrském sboru v Soukenické se poselství z Walesu otevírá skupina křesťanů kolem bratří Sokolů. Pro neporozumění s vedením církve musí odejít a zakládají první letniční sbor v Praze. Tato skupina letničních se nazývá "Záchranný spolek Tábor." Na Těšínsku také vzniká sdružení "Rozhodných křesťanů" a v Čechách a na Moravě povstávají ojedinělé skupiny křesťanů, kteří se otevřeli letniční zvěsti a přijímají a praktikují dary Ducha svatého, včetně mluvení v jazycích a proroctví. (Viz Sk 19:6)

Pražský sbor vydal po roce 1925 prorockou knihu "Armagedon- konečná krize národů", ve které byla popsaná na svou dobu dost přesná situace, ve které se lidstvo ocitlo na konci 20 století. Z tohoto sboru byla do Indie a do Číny vyslána misionářka Jarmila Kučerová. V oblasti čínského Azuánu pracovala s dětmi, které nikdo neučil číst a psát. Mezi ty děti přišlo probuzení a došlo k mimořádnému jevu, kdy děti hromadně za bdělého stavu viděly kolektivně biblické scény v chronologickém pořadí. Bylo to jakési duchovní multikino či video. Všechny děti popisovaly stejně a ve velké shodě postavy a události do takových detailů, že bibličtí odborníci to označili jako archeologicky naprosto věrohodné. Děti viděly též nebe i peklo.Při vidění pekla začaly všechny naráz naříkat a při vidění nebe se všechny společně radovaly. Viděly i nástup Antikrista a bitvu u Armagedonu. Pán není omezen analfabetismem. Dávno před filmovým zpracováním biblických událostí dal zástupu dětí nahlédnout do biblické dějepravy a zjevil jim sám sebe. To ukazuje na některé prohlášení z knihy Zjevení o tom, že lidé na celém světě budou vidět události, které jim Pán předloží. Bohu není nic nemožné. (Zjev 11:9) Tyto děti, vyučované misionářkou z Prahy viděly i dobu, ve které žijeme, dobu předantikristovskou a nástup Antikrista a příchod Kristova království.

Dne 17 a 18 dubna 1927 se v Husově domě v Praze konala jakási první charismatická konference, kde byli přítomni bratři nejen z Prahy, ale i z Úval, Klatov, Rakovníka a z Těšínska. Na tomto shromáždění, ve kterém vedle letničních byli i kazatelé a členové tehdejší Jednoty českobratrské, dal Duch svatý zvláštní prorocké světlo na blízkou dobu soužení. Tehdy Pán upozornil jasně církev, že se v Evropě otevírá moc, která povede národy k světové válce a dal Božím dětem své pokyny na tuto dobu. Například bratr Hodek z Rakovníka měl toto proroctví: "Naše doba vyžaduje hluboké spojení s Pánem. Cítíme a prožíváme, že přijde vichřice Božího hněvu, a že všichni projdeme velikými zkouškami. VŠICHNI budeme podrobeni zkoušce. A obstojí a vytrvá jen ten, kdo je v srdci spojen s Pánem. A to je ta veliká potřeba v církvi, aby si byl každý jist, že je zakotven v Pánu Ježíši Kristu." Druhý hlavní řečník, kazatel pražského letničního sboru bratr Sokol toto proroctví potvrdil a napomínal, aby církev používala dary Ducha svatého, jinak se nepohne kupředu. Ve svém poselství řekl toto zjevení: "Nebudeme-li užívat toho daru, církev Boží nepůjde nikdy z místa. Nedejme se nikým a ničím zviklat. Přijdou veliká utrpení, přijdou veliké soudy na tento svět, nedejme se zviklat. Slovo Boží nám musí zůstat vším." To bylo řečeno r. 1927

Podobná proroctví o utrpení a soudu nad světem přibývalo i z jiných zdrojů. V Americe byly skupina zmocněných křesťanů puzeny jít do Evropy a postavit se mocnostem, které začaly ovládat mnohé Němce. Pán připravoval církev v Evropě na dobu soužení.

V Československu bralo málo lidí vážně rodící se fašismus v Německu a v Itálii. Církev Boží dostávala od Pána prorocké výroky, které se shodovaly v těchto bodech:

  1. Svět projde Božím soudem.

2.   Nikdo tomu neunikne.

3.   Církev bude přepálena.

Duch svatý v té napjaté době skrze prorocké napomenutí radil církvi a dal ji jasné výzvy:

  1. Konejte posvěcení a očistěte se.

  2. Vejděte do plné poslušnosti

  3. Užívejte dary Ducha svatého

  4. Stavějte Boží dům pod vedením Pána k jednotě.

5    Buďte poddaní Božímu Slovu. Viz prorok Aggeus.

Zvláštní světlo dostala církev v té době. Odhaluje její stav a také ji dává rady, které jsou i dnes stejně aktuální. Následující prohlášení byla vyslovena i na zmíněné konferenci a lze je číst v kázáních z tohoto období, například v časopise „Svědectví", který vydávali pražští letniční od roku 1923 Cituji hlavní myšlenky:

1. "Církev nestaví dům Boží, ale Babylonskou věž. Každý staví sám bez druhého.."

2. "Potřeba dnešní církve je, aby si každá nechala vykázat své místo v těle Kristově. Aby se nechaly Mistrem postavit tam, kam patří. Aby stavěly dům, který má Mistr na mysli a ne podle našich představ."

Když přišla "nová vichřice Božího hněvu pro hříchy světa," jistě si mnozí vzpomněli na varovná slova svých proroků. Mnozí je ve chvílích proslovení nebrali vážně, a jen si vybírali příjemná zaslíbení. Tak bylo v době Noemově a stejně to prožíváme dnes, kdy Pán varuje podobně náš národ a současnou Evropu.

Došlo také k bolestnému rozhodnutí určité skupiny vedoucích Jednoty Českobratrské, kterým se podařilo zmanipulovat svou konferenci, ve které došlo k rozhodnutí, aby se Jednota, později Církev Bratrská oddělila od letničního hnutí. Osobně jsem četl dopisy pastorů Jednoty sympatizujících s letničními například z Klatov, kteří bojovali o skutečnou jednotu Těla Kristova a ze solidarity se účastnili zmíněné konference. Toužili po tom, aby letniční poselství pomohlo zasáhnout národ zvěstí Evangelia. Jednota Bratrská zůstala v Čechách Jednotou jen podle jména.

Druhá světová válka

Mnozí Češi ve vězeních, na frontách a na bojištích Druhé světové války byli posilováni spisy Jana Amose Komenského: "Hrad přepevný" a "Pres Boží". Druhý kratičký spisek se vynořil včas z nějaké knihovny, ve které byly uchovány exempláře jezuity likvidovaných knih.

Jan Blahoslav Čapek napsal v té době fašistické okupace knihu o Mikuláši Divíšovi, "Za jazyk přibitý." Tato kniha s duchem proroctví posilovala zase mne, když jsem čekal zatčení v souvislosti s činností v ilegálním letničním sboru v Praze za totality, kolem roku 1982.Takto přemýšlel Diviš, přibitý habsburským hřebem na šibenici: "Jak by mohl oněmět jazyk a duch národa, který od dob Mistra Jana tolikrát obětoval své nejlepší syny a dcery za svobodné hlásání pravdy? A pravda vítězí, jak učí Mistr Jan.."

Podle vyprávění bratří z Těšínska se bratři dozvěděli, že sovětská vojska měla útočit na Ostravu přes Těšínskou pánev. Byl to ideální koridor k nástupu vojsk a k průniku sovětských tanků.Bratři z letničních sborů v té oblasti se modlili a Pán jim dal vidění, jak andělé s červenými světly brání vstupu vojsk na to území. Podíváme li se na mapu bojů při dobývání Ostravy, musela sovětská vojska obcházet Těšínskou pánev a pronikala k Ostravě přes Opavské vrchy, což je z vojenského hlediska nápadně nevýhodné a nelogické. Těšínská pánev byla z vojenského hlediska přímo ideální nástupiště k útoku na Ostravu. Někdo mocnější však chránil obce a rodiny věřících v této oblasti. To má pro nás prorocký význam pro dnešek. Jistě pochopíte až to bude znovu aktuální.

Dalším příkladem Boží ochrany ve stejné oblasti je událost, kterou jsem osobně slyšel vyprávět od bratrů z té oblasti. Na samém konci války americká letadla pomocí letáků oznámila, že určitého dne v jedenáct hodin dopoledne budou svrženy kobercově bomby na Vítkovické železárny. Němečtí vojáci pod hrozbou zastřelení donutili dělníky, aby přišli do svých dílen. Nikdo však nepracoval. Všechny ovládal strach. Před kritickou hodinou začali všichni v hrůze prchat z území továrny a samotní němečtí vojáci běželi s nimi, aby se zachránili a povzbuzovali ostatní. Když prchali všichni z ohroženého prostoru, všimli si němečtí vojáci že uprostřed továrního komplexu v malé kovárně zůstávají v klidu někteří dělníci. Volali na ně, aby se zachránili útěkem. Ale bratři tam měli modlitební stráž a nepohnuli se. Pán Ježíš jim totiž zjevil svou ochranu. Vzývali jméno Pána Ježíše nad továrnou a bylo jim skrze proroctví řečeno, že Pán továrnu skryje a ochrání. Proto setrvali v hlubokém pokoji v srdci ohroženého prostoru. Jistě mysleli na událost z života Pavla (Sk 27:33,-35) A stalo se.

Kolem jedenácté hodiny zahřměly mohutné svazky bombardérů a za jasného dne se zatřpytily nad Vítkovickými železárnami, aniž by pustily jedinou bombu. Potom shodily své bomby na náhradní cíle někde u Třince. Americký letec, účastník této akce jako pilot bombardéru, který se po sestřelení dostal do nemocnice, později vyprávěl, že chtěli podle plánu shodit obrovské množství bomb na Vítkovické železárny v oznámenou hodinu. Ale nad prostorem bombardování se objevila neprůhledná záclona zvláštní stříbrné mlhy, ačkoliv byl jasný bezmračný den. Přeletěli tuto oblast, aniž by shodili jedinou bombu. Ano, tak Bůh odpovídá na modlitby, otevírá oči svých dětí do duchovního světa a jiným naopak zacloňuje zrak, aby nemohli vidět. Mnoho podobných příběhů zažili bratři a sestry během války.

Vzpomínám si na vyprávění jednoho sovětského vojáka z války. Byl to upřímný bratr, baptista. Prosil Pána Ježíše, aby ho ochránil a aby nezabil ani jednoho člověka. Prošel celou válku od Kyjeva do Berlína a Pán vyslyšel jeho prosby. Poslušně střílel, ale nikoho nezastřelil. Tím více se modlil za lidi na obou frontách. Mnoho bylo takových válečných přímluvců a proroků. Vedli během tělesných bojů boj duchovní, podle šesté kapitoly Efezkých. Jednou budeme seznámeni s historickými důsledky takových modliteb.

Pán své plány oznamuje svým dětem. Často jim vkládá do úst slova s dokonale přesným časem a způsobem. Vyprávěla mi to jedna starší sestra. Jela vlakem k synovi do Břeclavi a skupina cestujících si vyprávěla čerstvé zprávy z ruské fronty o porážce Němců u Stalingradu v zimním čase roku 1943. Jeden z cestujících řekl: "Tento rok skončí válka." A nenápadný muž, který rozhovor v kupé sledoval, náhle řekl: "Válka u nás skončí devátého května v roce 1945." Všichni se rozesmáli. Zřejmě ihned zapomněli na podivného proroka, ale ve jmenovaný den se jim jeho výrok vybavil. Skutečně, v ten den skončila válka v Čechách i v Evropě. Kdo byl tím mužem, který to přesně určil v roce 1943? Anděl, nebo prorok? Jaký dosah ta přesnost měla na životy svědků? Ta sestra, která již nežije, tím byla zasažena silně. Byl to jasný důkaz o tom, že Bůh je svrchovaný vládce dějin.

Moje první vzpomínka byla z roku 1945.V doprovodu matky jsem v městě Olomouc vstoupil do bytu, kde krátce před tím spáchali sebevraždu němečtí důstojníci. Prostřílené rádio s jedním knoflíkem a zbytky provazů na futru dveří. Krev na zdi. Byly mi dva roky. Jakoby mi tím Pán chtěl sdělit: Byl jsi svědek konce jedné etapy. Buď mým svědkem do poslední etapy. Viděl jsi to ty, i já jsem to viděl. Jako malinký kluk jsem kamenem zabíjel takové červené brouky s černými tečkami. Náhle jsem prožil silně pocit viny a strach. Zabíjel jsem. A Stvořitel to viděl také.Ten, který lituje, že zhyne dobytek a bez jehož vědomí nepadá vrabec, je tím více citlivý na tragedie lidských obětí. V roce 1944 volaly tisíce Židů v nejhorší době holocaustu k Hospodinu slovy žalmu 44: "..pro tebe zabíjeni jsme každého dne..(v 23) V roce 44 každý den deset tisíc Židů šlo do plynu a měnili se na prach. "..nebo se sklonila až do prachu naše duše (verš 26) V žalmu 44! Ne náhodou v žalmu 45 je popsán důsledek genocidy z roku 45 : "Místo otců budeš mít syny své..(v 17) V žalmu 46 je jasně popsáno to, co se stalo v roce 46: "Bůh přítrž činí bojům až do končin země, láme luk a kopí..Říká národům: "Vejděte do pokoje.. (v 10)

A v posledním verši žalmu 47 je popsána historická událost z roku 1947, kdy národy světa na půdě OSN se poprvé a vlastně naposledy na základě holocaustu přiklonily k Izraeli a právně umožnily vznik státu Izrael. Jak tyto shody roků a žalmů spolu korespondují? Jaký to má vztah k našemu tématu? V roce 1948 pak vznikl skutečně stát Izrael. V Žalmu 48 je popsána radost Sionu výzva, aby obešel Sion (jako Jozue Jericho), a tím ho obsadil (verše 12,13) Armády Arabů přerušily plesání dcer judských smrtelným útokem. A právě v této hodině, kdy mohla skončit naděje Izraele zničením suverenity státu, pomohli Češi svými zbraněmi a výcvikem pilotů. Izrael se ubránil. Má to prorocký význam. Češi tak odplatili Židům pomoc, kdy se na husitské Čechy valily křížové výpravy a mohlo dojít ke zničení reformace a ke genocidě. Tehdy Židé pomohli husitským Čechům a dali jim zbraně. Tehdy Židovské obce pomohly zbraněmi a penězi, nyní Češi pomohli Židům. A Židé jsou nyní ve stejném ohrožení.

Nedovolte, aby se naše vláda v Unii postavila na stranu proti Izraeli. Češi, nedovolte druhý "Mnichov", spáchaný na národě Izraelském.

Těsně po válce došlo k duchovnímu aktu smíření, když německé představitelky Mariina sesterstva v Darmstadtu, z nichž jedna byla samotná Basilea Schlinková vyhledaly ženy vdovy v Lidicích a Ležácích a prosily je za jejich německé spoluobčany za odpuštění.

Od Berana k Vlkovi

Po válce v roce 1948 se sešli na Střeleckém ostrově v Praze představitelé evangelických církví a katolíci v čele s kardinálem Beranem. Málo kdo ví, že tento muž prorocky ohodnotil roli Jana Husa pro katolickou církev slovy, jako nikdo před ním a po něm. Kardinál Beran a evangeličtí představitelé v čele s Hromádkou iniciovali akt smíření. Tam došlo k závažné dohodě o smír a byl vydán dokument, ve kterém obě strany prohlásily, že po letech utrpení, kdy spolu v koncentrácích a věznicích trpěli a umírali křesťané obou větví, chtějí žít v pokoji a smíru. Dokument mimořádné duchovní a prorocké hodnoty byl však uchován jen v angličtině mimo naše území. Komunisté, kteří nastupovali k moci, již nedovolili jeho zveřejnění. Tehdy bratři, kteří prošli ohněm očistného utrpení, dozráli k rovině duchovního smíru, který mohl mít nesmírné důsledky pro budoucí vývoj národa. A nepřítel, ohrožený tímto smírem, důsledně mařil po mnoho následujících let jeho praktické uskutečňování. Duch Boží to připomíná jako duchovní dluh českých vyznavačů Krista. Je to dluh vůči Bohu, národu a nám samým. Ten, který odstranil hradbu dělící na různo, židy a pohany, svým dílem kříže a své smrti, odstranil hradbu i v Čechách mezi katolíky, protestanty, pravoslavnými a charismatiky. (Viz Ef 2:13-14) Jednotné Tělo Kristovo je předpokladem probuzení, národní duchovní obnovy, a tím se opětČeši stanou ohnivým týmem evangelia v Evropské Unii a v "globalizujícím se světě".

Převrat a doba padesátých let

 V roce 1948 došlo k vládní krizi, kdy komunisté se lstí ujali vlády nad národem. Vládní krizi vyvolal mimo jiné spor o osm důstojníků policie. Pro mne jsou nápadné ony osmičky. Osmička znamená začátek nového období. V tomto případě období negativního.

Čtyřicet let je období, které používá biblické poselství na historii Izraele jako čas zkoušek. Osm a čtyřicet. Čtyřicet let pásl Mojžíš ovce, aby mohl vést milionový izraelský národ čtyřicet let po poušti až na hranici zaslíbeného Kanánu. Čtyřicet dní čelil Ježíš pokušení ďábla na poušti a potom vyšel v moci Ducha, aby kázal evangelium Božího království. Proto čtyřicet let, kdy náš národ prošel obdobím komunistické totality prorocky předvídá slavné období, které má v našich dějinách následovat. Nám se zdá lidsky, že ten čas Boží zkoušky jsme promarnili. Také i my jako Izrael stojíme na břehu Jordánu. Z historie Izraele víme, že vešel a získal, co Bůh zaslíbil. Čteme, že skončilo pohanění Egypta. Čteme o dobytí Jericha, jako symbolu duchovního odporu, ale víme o tom, že se celé kmeny vrátily před Jordán zpět, čteme o tom, že Izrael nedobyl celé území a vešel ve smlouvu s podvodníky ke své škodě. Nyní nastal čas, kdy bychom si měli prostudovat Komenského knihu "Haggeus", a vyvodit z ní důsledky. Je to prorocká kniha pro současnost. Ale je málo známá. Mnoho křesťanů pohrdá odkazem reformace ke své škodě. Neúcta k duchovní a kulturní tradici národa je znakem nezralosti a absencí skutečné identity. Jedenáctá kapitola Židům a Skutkové apoštolští mají své pokračování v národech. Je nutno je odlišit od autorských posloupností církevnického institucionismu.

Další dobu zkoušky prožila církev v padesátých a šedesátých letech. Komunisté v roce 1950 vydali proticírkevní zákony, které umožňovaly likvidaci náboženských společností, řeholních řádů, klášterů, došlo k věznění pastorů a kněží. Také spolky zmíněných letničních křesťanů v Praze a na Těšínsku byly zakázány. Bratři vešli do ilegality a scházeli se po domech. Někteří letniční v Praze a na Těšíně byli vězněni. Věznice a koncentrační tábory se plnily převážně katolickými kněžími a řeholníky. V letech 1966 a 67 jsem pracoval jako ošetřovatel na psychiatrii v budovách bývalého premonstrátského kláštera v Želivě. V tom klášteře byl v padesátých letech zřízen koncentrační tábor pro převážně vedoucí představitele řádů. Obrýlení, jemní muži byli nuceni házet kameny na korbu aut v blízkém kamenolomu, bez rukavic. Ve chvíli volna spínali k Bohu své zkrvavené ruce zvyklé listování v knihách a k eucharistickým úkonům na oltářích a k modlitbám. Nemohli si nevzpomínat na krvavé rány na rukou Ježíše a stigmata Assiského Františka, či pátera Pia. Přesto měli důvod k vděčnosti, protože na tom byli lépe, než polský kněz Maxmilián Kolbe, který v nacistickém táboře smrti si vyvolil smrt ve hladové kobce na místo jiného spoluvězně, který byl zachráněn. Jeden ošetřovatel, katolík, mi ukázal tajné nápisy o počtech vězněných na vnitřní straně dvířek od komínu. Tajné vzkazy do doby svobody. Osobně viděl, jak komunisté vyhazovali z oken refektáře, kde byla knihovna, vidlemi od hnoje, Soběslavovy zakládací spisy z 12 století, vzácné rukopisy středověkých knih a pálili je. Jen pár svazků dali svým dětem, protože na nich byly barevné ruční iluminace středověkých umělců. Ostatní spálili dříve, než přišli emisaři na starožitnosti.

Během své služby na oddělení chroniků, z nichž mnozí byli sedláci, kteří ztratili rozum při rudé likvidaci venkova, jsem hleděl na malou intarzii na dveřích do opatské síně. Bylo tam latinské osobní heslo předposledního představeného řádu, které dodnes nemohu zapomenout: "Humilitate et paciencia." to je: "Pokorou a trpělivostí". A symbol srdce na kovadlině, které je otloukáno kladivem do Božího tvaru. Vím, že jsem měl k tomu heslu odpor, až nenávist. Dnes to chápu. To heslo a ten symbol srdce na kovadlině se stal desítiletí symbolem a heslem církve v Československu. Tento opat se mi jeví jako prorok tím, co vyjádřil a definoval jako úděl pro církev všeobecně a jako poselství pro svého nástupce, opata Tajovského. Tomu před zatčením nastrkali pistole do křesla a na půdě zinscenovali nález pušek. Ovšem na puškách byla čerstvá vazelína, protože je na půdu opatství naházeli v nocích před "odhalením". Bylo jim odpuštěno od kněží už v dobách dlouholetého žalářování při skládání pytlíků a drhání peří. A potom v různých dílnách a v kotelnách. Pokorou a trpělivostí...

Kterýsi komunista řekl památnou větu, kterou ovšem nikdo nezvěčnil v intarzii: "Nejsme kovadlina, ale kladivo.." A srp. Ten srpen v roce 1968 nebyl náhodou. Srp či kladivo jsou symbolem smrti. V tomto temném období pro křesťany v našich zemích měl ve vzdálené Kalifornii prorocké vidění muž arménského původu, Démos Shakarián. Tyto rodiny Armenců, jež duchovně oživili Ruští letniční na konci devatenáctého století, přišly do USA na základě proroctví ruského analfabeta, a tak unikli kruté genocidě spáchané Turky na jejich národě v roce 1914. Démos viděl v roce 1953 kontinenty, jak se pozvolně otáčely a na nich muži a ženy všech národů v smrtelné mrákotě. Potom se národy probraly ze jha temnoty, zvedaly ruce a chválily Boha, jejich tváře se rozjasnily. V tom vidění povstali také lidé v Československu v mocném probuzení. Zatím co v reálném čase u nás vrcholila perzekuce a teror, bylo dáno vidění národů, osvobozených v Ježíši Kristu, a také lidé našeho národa nebyli vyjmuti. Toto vidění se má naplnit v blízké současnosti. Skrze toto Démosovo vidění začalo proslulé hnutí "Obchodníků plného evangelia", jako součást celosvětového probuzení současnosti.

Pán Ježíš vidí svobodu, život a světlo tam, kde zdánlivě vládne temnota. Tato vize se má stát i naší nadějí a realitou. A světlo Ježíše Krista pronikalo i na naše území již v padesátých a v šedesátých letech.

Také mnoho evangelikálních křesťanů prošlo i mnohaletými pobyty ve vězení pro Ježíše a vyprávěli o zjeveních, která jim tam Pán dal. Například bratr Gabánek, který dnes žije v Bratislavě, byl v rozmezí od padesátých let po revoluci několikrát vězněný, celkem šest let, například v Jáchymově a na Mírově. V těžkých chvílích měl vytržení do nebe, Pán ho posiloval viděním budoucího probuzení. Jednoho dne roku 1962, když byl opět ve vězení, viděl ve vidění Pražský Hrad, a potom salon, kde president podepisoval amnestie. Přímo viděl listinu se svým jménem a datum propuštění. Svým spoluvězňům o tom vyprávěl, že bude za tři dny propuštěn a stalo se to přesně. Za tři dny byl propuštěn. Někdy byl Ježíš osobně přítomen v blízkosti bratří, kteří nesli tíži zodpovědnosti ve vyšetřovacích vazbách a potřebovali nadpřirozenou moudrost, aby nevydali své spolubratry rafinovanými otázkami vyšetřovatelů. Takovou blízkost Pána a moudrost od Ducha svatého prožil například v roce 1981 bratr Josef Novák a bratr Bohouš Tetiva z Brna, nebo vedoucí ilegálních letničních Rudolf Bubík na Těšínsku.

Svítání v temnotách padesátých a šedesátých let

 

V padesátých a během šedesátých let Pán Ježíš formoval na našem území malá centra budoucí duchovní obnovy a probuzení. V Těšínské oblasti, na Valašsku, v Praze a v Chomutově a na mnoha místech v Čechách a na Slovensku zaplály ohně nového vanutí Ducha svatého. Mnohé skupiny, které se většinou scházely po domech však byly zdecimovány rozdělením, falešným učením, zákonickým duchem a hříchy vůdců. V té době Pán do Čech posílal své služebníky z Bulharska, Ruska a zvláště z Polska. Někteří přinesli však s ohněm Ducha i cizí oheň i ducha zákonictví a skupiny opět zanikaly. V té době si Pán budoval jednotlivé služebníky pro své dílo, kteří mohli později sloužit jako zkušení služebníci pro nové skupiny. Přicházelo nové světlo prorocké. Například v Chomutově dal Pán prorocké slovo, že bude žehnat tomu městu a skrze své dílo v městě se bude šířit probuzení do okolních oblastí a na jiných místech v Čechách. Avšak z důvodů, které jsem uvedl, malé probuzení pohaslo, a bylo zničeno.

V Chomutově působil jeden bratr z Bulharska, který však přinesl i ducha zákonictví. Bratři tehdy například rozvažovali, zda si mají umývat nohy před večeří Páně nebo po ní a i na tom se dělili. Některé sestry přišly o vlasy, protože nosily šátky ve dne v noci. Církev v té době neměla zkušenosti s bojem proti zákonictví, démonickým silám a nebyla zralá, a především ji chybělo jasné prorocké světlo a rozeznání. Dnes jsme však svědky toho, že prohlášení, které Pán učinil zde v šedesátých letech se naplňuje. Ve městě Chomutově vznikla silný sbor Apoštolské Církve s regionálním charakterem, který má jasné vidění, je zde škola na zakládání nových sborů a z tohoto města skutečně Pán rozšiřuje své dílo do dalších měst v okolí, jak zaslíbil. Pán stojí za svými sliby, i přes naši nevěrnost.

Proroctví o požáru

V té době na začátku 70 let přišlo na Těšínsku proroctví, že ten kraj bude sežehnut ohněm a spálen. To vzrušilo mnoho rodin, většinou polských, že se jedná o fyzické nebezpečí. Jeden z výkladů toho proroctví vyzýval, že se mají polští věřící vystěhovat z Těšínska do Polska. A také se to stalo. Z různých obcí se začaly stěhovat celé rodiny věřících. Každý bratr v tom kraji byl postaven před rozhodnutí, zda se svou rodinou zůstane, nebo odejde. To v důsledku trhalo sbory a samotné rodiny. Způsobilo to mnoho utrpení, ale i novou naději. Komunistické úřady byly tím šokované a jednalo se i na mezinárodní úrovni. Někteří bratři však pochopili, že se jedná o duchovní oheň, který má prubovat Boží lid. Těm, kteří se přestěhovali do Polska, bylo přiděleno místo v oblasti Biesčad u Ruských hranic. Vznikly tam vesnice, které dnes jsou požehnané a prosperující.

Jaký mělo význam toto proroctví o zničujícím ohni? To pochopili mnozí o několik let později. Na konci sedmdesátých let, kdy se šířily skupiny letničních sborů, přišlo do Československa falešné učení o jedné osobě božství, tak zvané "Branhamovo, nebo Frankovo učení" a s tím souviselo překřtívání již pokřtěných křesťanů na jméno Ježíš, protože považovali trojiční formuli dle Mat 28:19 za neplatnou. Nastalo velké rozdělení Nikdy nic nemáme podceňovat, ale také se nemáme ničeho bát. Pokud naše pozice je v Kristu skrze víru, neupadneme do krajností.

Ale zajdeme do Biesczad. Jednoho dne k těm přistěhovaným z Těšínska přišly polské sestry a sdělily jim zvláštní naplnění proroctví. Ty sestry, z nichž jedna byla prorokyně, se modlily za ten kraj, který byl vylidněný po přejití obou front války. Jednou jim Pán řekl, že do toho kraje přivede mnoho rodin věřících z jiného státu a vzniknou tam opět živé osady. Řekly: Vy, kteří jste přišli, naplnili jste toto proroctví . Zde stojíme před tajemstvím Boží svrchovanosti. To, co se nám zdálo jako blouznivecké nepochopení proroctví, Pán obrátil v požehnání pro celý kraj. Mám silné vědomí, že v Evropě Pán začal připravovat jakési azylové oblasti, "města útočištná" pro dobu blízkého pronásledování. Do toho plánu jsou zahrnuty i některé oblasti v Čechách, na Těšínsku, a Bavorsku. Ale nepředbíhejme.(Viz vidění ve Schlossau 1994)

Mezitím se letniční hnutí dostalo z Těšínska do Brna a zasáhlo skupinu baptistů a jiných křesťanů v republice. V té době přicházelo i poselství o uvolnění. Pán připravoval týmy lidí, kteří využijí krátké doby společenského uvolnění k překladům potřebné literatury a ke krátkodobým návštěvám pomazaných služebníků, kteří přinesli duchovní vitamíny a střelivo do Těla Kristova v Čechách.

Rok 1968

Nesl jsem kříž a volal: „ZVÍŤĚZÍ KRISTUS!“

 Zmínil jsem rok šedesátý osmý, V době, kdy jsme žili v euforii nadějných změn směrem ke svobodě v období Pražského jara, zaznělo ve slezském Hrádku podivné varování od jednoho proroka, dnes již zesnulého, bratra Stonavského, zaznamenané na magnetofonovém pásku. Několik týdnů před okupací vojsk Varšavské smlouvy bylo Pánem řečeno doslova: "PŘILETÍ Z VÝCHODU ČERNÍ PTÁCI na tuto zemi, ale vy se jich nebojte.." Za několik dnů po tomto prohlášení přistávala v onu srpnovou noc na našem území černá sovětská letadla a vyvrhovala tanky s rudými hvězdami.. "Černí ptáci.." Smrťáci. Měli černé uniformy.

Na začátku července roku 1968 jsem šel se známým grafikem Janem Hrubým po náměstí Slavkova na Moravě, a tu na silnici vidíme vlasatého hipíka, jak vleče veliký kříž na ramenou. Ptám se ho, odkud vyšel a kam jde. Řekl mi, že jich vyšlo několik z Aše, ale všichni to vzdali už v Plzni. Jeho cílem byla Černá nad Tisou, kde chtěl kříž předat ruským pohraničníkům. Na zádech měl nápis: "Z lásky člověka k člověku". Nebyl však křesťan. Rozhodli jsme se, že jako Šimon z pašijních zpráv evangelií pomůžeme ten kříž nést aspoň do dalšího městečka Bučovice. A tak jsem nesl na ramenou kříž asi patnáct kilometrů. Když jsem míjel krucifix u silnice, Duch svatý ke mě silně mluvil. Auta nás míjela a nějací Angličané zastavili a dali nám čokolády a vykřikovali: "Jesus lives.." V té době jsem byl jogínem a mystikem. V Bučovicích jsme mu kříž opravili a nastavili, protože byl asi metr už ošoupaný přes republiku a zaplatili jsme mu večeři v hospodě. Kříž jsme nechali u vchodu do hospody, kde se dávají kola. Přitom někdo kříž odnesl. Běžel jsem ulicí a volal jsem: "To je náš kříž." Dohnal jsem opilého muže a tahal jsem se s ním o kříž. Bylo mi líto, že by nebyl předaný těm Rusům. A jak jsem za dva roky později zjistil, věřící za Prešovem u Hanušovic viděli po mostě kráčet směrem na východ chlapce s křížem.. Prostě došel a předal kříž Rusům.

Tento příběh nemusím komentovat. Několik dní po tom, co neznámý mladý Čech předal ošoupaný kříž ruským vojákům, byla ukřižovaná naše krátká svoboda. To, že jsem nesl ten kříž ze Slavkova do Bučovic mělo větší význam: Můj duch tím aktem byl otřesen a já jsem mohl jednoho dne plakat, protože jsem poznal toho Ukřižovaného osobně. Vím, že tam na silnici mě volal, silně ke mě mluvil o svém utrpení, zatímco mi u pravého ucha drkotalo břevno kříže. Proč my Češi jako já tam v Bučovicích bráníme své kříže, a voláme: "To je NÁŠ kříž" A přitom odmítáme brát ten JEHO.

A potom přišla okupace...tanky se valily z Vyškova na Brno..Bylo to v pytli. A my jsme psali nápisy na silnici z Vyškova do Brna a já je ředil svými slzami: IDITE DAMOJ ...Zdě zaminovano..Za Svobodu, Za Dubčeka. A svazy tanků s mongolskými tvářemi po těch nápisech přejížděly a psal jsem báseň, poemu, a dnes z ní znám pár myšlenek:

"Prostříleli jste se fasádou Muzea do našich srdcí..

prostříleli jste se z přítomnosti do světa fosilií,

a tam jsme vás umístili...jako ty kulky pod skla muzejních vitrín..

a do rakví ..."

Ve své bolesti jsme si nevšimli, že ti vojáci jsou snad zoufalejší než my sami. U jedné vesnice na Moravě vylezli hladoví z korby auta, vrhli se do polí a jedli červenou řepu i s hlínou a lupením. Hladoví netušili, že jim ta řepa roztrhá střeva, protože se napili z potoka. Když je řvoucí převezli sanitkou do nemocnice, přišel ruský důstojník a tam na nemocniční posteli je všechny postřílel. A jejich matky a jejich holky také nic netušily. A ty vojáky s mongolskou tváří stvořil Bůh Otec se stejnou pečlivostí a se stejnými záměry jako nás u Vltavy.

Komunismus. KomuLISmus. Komu zvoní nismus. Komu i dnes voní Nismus? Také jsem jako kluk zabíjel rudé brouky na obrubníku před domem, a tu jsem slyšel: Nezabíjej..Jsou to ŽIVÍ brouci...a dostal jsem strach. Tehdy jsem ovšem nevěděl, že se jedna rodina mesiánských židů marně pokoušela dostat z Protivína do Izraele. Museli zde zůstat, protože tajně transportovali ruské Bible na východ. A také hodně těch Biblí dostali Rusové za okupace...

V silvestrovské noci roku 68 si mě můj šéf, komunista, pozval do úzkého kruhu, aby se pokochal, jak trpím nad tím, co se stalo naší zemi. Promýšlel jsem pomstu. (Tehdy jsem ještě nebyl znovuzrozený.) Viděl jsem tváře rozjařených komunistů té noci a slyšel to jejich frenetické volání u mých dveří ve 4 hodiny ráno jednadvacátého srpna: "Už jsou tady naši.." A náhle při přípitku jsem viděl ten kříž.. ten kříž vlečený z Aše do Černé..nesený ze Slavkova do Bučovic na mých zádech..kříž, který jsem opravoval a zachraňoval z rukou opilců u hospody...a zvolal jsem místo přípitku: "ZVÍTĚZÍ KRISTUS !" Sám jsem byl tím šokován, ale ta prorocká slova ten rok změnila můj život. Toto heslo zní mocněji dnes. Jakoby Pán dal církvi v Čechách svůj výklad státnímu heslu, které vlaje nad hradem: Pravda PÁNĚ vítězí.

Národ, který si takové heslo dal do erbu se nevyhne konfrontaci s duchovní pravdou toho smluvního, duchovně právního prohlášení, i když z humanistických a civilizačních důvodů vyhodil to slovo "Páně". Duch svatý to slovo tam znovu vrátí. A budeme zpívat chorály jako husiti u Domažlic a duchovní křižáci budou prchat a jejich emisar tam ztratí klobouk a moc nad námi. Haleluja, ZVÍTĚZÍ KRISTUS..Dodnes vidím ty zděšené, opilé tváře..

A té době ztráty svobody se jaksi lehčeji prchalo ke Kristu.Je hořké ztratit na chvíli okoušenou svobodu, když jsme mohli vystavovat obrazy, pořádat v kavárnách textepíly a večery poezie, točit zběsilé filmy a konat všelijaké hepeningy. V té době jsem hrál dokonce na prvním představení divadla Husa na provázku ještě před tím, než se na plakáty začalo doplňovat: Husák na provázku. O to více jsme pochopili svobodu, která je v Kristu a zasvětili jsme své životy pro šíření Evangelia v Československu. Srpen 1968 mě otočil směrem k Ježíši. Dnes bych psal na silnice: Christos voskrés.. a rozdával ruské Bible. Okupace v roce 1968 byla pro nás krutá rána. Ale netušili jsme, že otevřela cestu v Izraeli.

Zmíněné sestry Mariina sesterstva v Darmstadtu přijaly kněžské povolání se nepřetržitě přimlouvat za Izrael. Od války se marně pokoušely zformovat centrum přímluv křesťanů v Izraeli. Jako občankám Německa to bylo striktně znemožňováno. A právě tehdy, když byl svět otřesen brutálním vpádem sovětských vojsk do Československa, byly Izraelské úřady pod tímto šokem ochotné otevřít těmto Němkám přístup do Izraele. Jakoby tito Židé, kteří prožili tolik utrpení, prožili hlubokou účast k národu, který jim ve smrtelné chvíli pomohl zaopatřit zbraně. Už neviděli jen své utrpení od Němců a těmto sestrám otevřely dvéře. Je v tom tajemství dějinných příčin a účinků. Je v tom silný prorocký kontext, který si sám ani náhodou nepokouším rozluštit. Utrpení Čechů otevřelo srdce Židů a hranice Izraele pro Němky.Ve dnech našeho zoufalství a bolesti. Od té doby zde je neustálá strážná přímluvná služba smíření těchto sester z Německa.Kdo můžeš pochopit, pochop..

Sen o Evropském domě a jméno Ježíš

A tu první noc mého znovuzrození v roce 1970 se mi zdál silně prorocký sen o velké, nové budově, obklopené lešením, ale podminované na čtyřech stranách. Stál jsem s Božím lidem a pozoroval, jak se do budovy světa řítí davy nadšenců. Slyšel jsem tikot min.Hlas anděla mi sdělil, že ta budova je podminovaná na čtyřech stranách světa. Zvědavost mne přemohla a já vešel dovnitř. Musel jsem svléci bílé roucho a obléci šedivý plášť. Když jsem se chtěl vrátit, zuřiví strážci domu to ihned poznali, četli mé myšlenky a nedovolili návrat. Jejich benevolentní tváře se změnily na úškleby děsivých šelem. Byl jsem v pasti. Doběhl jsem ke skleněné zdi a v dáli jsem viděl zářící zástupy Ježíšovy církve, jak se modlí za miliardy lidí v budově. V zoufalství jsem bušil rukama do zdi a litoval jsem, že jsem jako blázen opustil to bezpečí s Božím lidem. Tikot budíku min zesiloval do burácení. A pak nastal výbuch a potom ihned hluboké ticho. V tom nadpřirozeném tichu jsem slyšel zřetelná slova: "Čeho se dotýkáš očima a rukama bude zavrženo a zničeno". Probudil jsem se a slyšel jsem tikot budíku na nočním stolku souseda. Probudil jsem se do prvního dne jako znovuzrozený. A už tehdy jsem prožil modlit se za ty ztracené lidi v té budově Evropy a světa. Až několik let později jsem poprvé slyšel z úst Gorbačeva o "Evropském domu" a Evropské unii. Bylo mi to hned jasné. Globalizace. Podminovaná na čtyřech stranách světa. Pán hledá neúplatné.

V roce 1970 přišlo po mém znovuzrození a křtu v Duchu slovo od Pána: "Spojte se všichni, kteří vzýváte mé jméno a já vás ochráním před soužením, které musí nastat. Vtrhne na vás noc, abyste byli prubováni. Nezoufejte a nebojte se, neboť já jsem ten, který proměňuje tmu na světlo.." Pán posiloval své děti, které netušily, jaký tlak nastane od toho roku normalizace. Připomínal slova praktická, která jsou pro mne důležitá dodnes: "Přivaž si jméno mé na své rty a nebudeš zahanben." Jen díky tomu, že jsem neustále vzýval jméno Ježíš, nedošlo k mému uvěznění, o kterém bylo rozhodnuto úřady. Později jsem se dozvěděl, že před mým bytem v Brně stál muž, který byl v té době "velitelem města pro zvláštní účely" z Ostravy, major STB. Byl totiž od Pražského jara v roce 1968 nasazen na mou matku, která v Ostravě vyvíjela činnost kolem lidských práv a zakládala dělnické výbory na obranu tisku. Dostala za to poděkování od tehdejšího presidenta OSN Uthanta. Všeobecnou deklaraci OSN o lidských právech jsem na její podnět rozšiřoval na Vyškovsku a v Brně. Všechny ty dokumenty od Uthanta ji z bytu jednoho dne zmizely v době, kdy jsem ji přinesl Bibli a vedl ji k víře v Ježíše. Ten major STB se přes matku začal zajímat o mne, v souvislosti se spojením letničních na západ. Matka za mne zaplatila kauci. Skoro všechny úspory na důchod. Jen díky tomu jsem neskončil za katrem. O tom jsem se dozvěděl později.

V době, kdy odmítla spolupráci, byla při návratu z noční směny uhozena do hlavy zezadu železnou tyčí. Byl to jasný pokus o vraždu. Když se třetí den probrala z bezvědomí v nemocnici, lékař ji hlásil přicházejícího kriminalistu přes vraždy. Řekla mu, že kvůli svým synům si nepřeje, aby to bylo kvalifikováno jako pokus o vraždu. Věděla, kdo je za tím a že by se mohli krutě pomstít. Jeden lékař lidových milicí v Brně v té souvislosti mi vzkázal, že pokud nepřestanu kázat o Kristu, skončím na zvláštním oddělení na psychiatrii. Oni věděli, že jsem dva roky pracoval na psychiatrii a že vím, co to znamená. Stačila jen injekce chlorpromazinu a člověk slintal někde pod ústředním topením. Nebo přikurtujte zdravého na pár dní mezi schizofreniky. V té době jsem chodil v Brně do ilegálního sboru letničních. Scházeli jsme se v bytech a zatímco se venku procházely nenápadné postavy před brankou do domečku Mečkovských na Vinařické, přicházely skrze dar jazyků a výklady mnohá poselství, povzbuzení a vidění. Bylo to napjaté. Nikdo netušil, co se stane, co Pán zjeví, nebo jak bude jednat. Ten čas tvůrčího napětí se jednou znovu vrátí, až bude živá církev znovu na Pánu závislá v době pronásledování. Často nás Duch Boží překvapil dramaticky a hlavně odjímal strach. Do těch shromáždění chodili ti, kdo milovali Ježíše a občas fízláci, co předstírají potřebu obrácení. Ale Duch svatý to vždy provalil a ke škodě úřadů se tak znehodnotili vyškolenci a stali se z nich skuteční Ježíšovi nadšenci. Je škoda, že se nedrží skupinky v církvích pravidel Písma v používání darů Ducha svatého. Například mluvení v jazycích a výklad. Skrze tuto dvojici darů přicházelo často proroctví, varování či napomínání. Církev tím přichází o velké bohatství projevů Ducha, když se preferuje stereotypní služba několika vyvolenců. Ostatní jsou uvrženi do nebezpečné konzumní pasivity, nebo se dopouštějí duchovního obžerství. Sytí po konferencích sami sebe a národ chřadne.

Tehdy si ilegální křesťané nedovolili ten luxus, aby pro službu jednoho muže ztratili možnost vyslechnout vzkazy od Pána skrze rozličně obdarované údy. Taková sterilita spočívající ve službě jednotlivců byla i nebezpečná, protože takoví bráškové byli hned identifikováni jako cílené osoby. Když jsme kázali všichni bratři, tak potom chytej ptáky v poli. Úřady aspoň viděly, že podzemní církev není stavěná na jednotlivcích, a že odstraněním jednoho, povstanou další. I fízláci jsou lidi a lidi pohodlní. Bratr Bohuslav Tetiva se tehdy velice snažil uvádět nás mladé do systematické biblické školy. Z této ilegální biblické školy čerpám dodnes a nemusel jsem měnit principy tohoto učení o pokání, křtech a znovuzrození atd. Bratři nás nutili samostatně kázat i na misijních cestách a potom jsme se navzájem kritizovali a zkušovali v autě při zpáteční cestě. Každý opravdový včelař má povinnost vychovat aspoň jednoho následovníka. Tím spíše kazatel, pastýř, apoštol, evangelista, učitel či prorok. Nebyla mezi námi označovaná služba nějaké osoby, ale Těla. Také dar uzdravování či proroctví mělo Tělo, nikoliv individuum. Neříkalo se: Ten má dar uzdravování, ale naše společenství k tomu slouží. To byla prevence před pýchou a před vyšetřováním.

Fízláci tak měli těžší práci. V té době měli bratři povzbuzující vidění a proroctví ve vězeních, ve kterých Pán otevíral nebe a pohled do budoucnosti, jako zmíněný bratr Gabánek ze Slovenska. Podobné vidění a proroctví o Božích průlomech přicházela z Těšínska. Už tehdy se hovořilo, že přijde doba svobody. Vyprávěli to bratři, co nás navštívili, nebo skrze dopisy. Vím, jak nás to posilovalo. Dnes přijde proroctví, a moc to lidi nevzruší. Tehdy to dávalo skutečnou naději a posilovalo víru. Mluvili jsme o tom, rozvažovali a když přišlo nějaké vidění, tak se to potvrzovalo třeba darem výkladu jazyků. Na jedno vidění si z té doby vzpomínám, bylo to o stromu, který byl posekán, znovu vyrostl a sílil, takže ho už nikdo nemohl porazit. Tím stromem byla Církev v Čechách, Ale byl to také obraz místní církve. Bylo to potvrzeno ještě znovu.

Jednou jsme klečeli na dvorku u Benčíků, na ulici Životského v Brně s Františkem Palou a bratrem Burajem, a bylo nám líto, že pro policejní sledování k nám nechtěli chodit mladí lidé. Bylo to v roce 1970. Chtěli jsme založit skupinu mládeže. Porosili jsem Pána o slovo a dostali jsem místo o zrnku hořčičném, které je malinké a vyroste z něj mohutný strom. Zde později letniční se rozrůstali z jednoho kmene, který vyrostl na Životského ulici. Mladých přibývalo, přišli v pozdějších letech probuzení studenti z Valašska a z Liberce, kde jsme misijně pracovali ve sborech a v rodinách. V soukromém bytě v Brně vyrostly i skrze následná rozdělení další sbory a společenství, dnes s různými jmény. Ti ptáci na nich zpívají různé písně v jiné melodii či rytmu, ale na počátku bylo to zrnéčko, zaseté doslovně slzami třech bratří na dvorku u Benčíků vedle králikárny. To je příklad pravdivosti podobenství o hořčičném zrnu. Jeden strom, církev, se ujala, přes naší bídu..a rozrostla se..Jednotliví členové se již navzájem neznají, chodí do různých společenství, ale Pán na počátku dal víru jako zrnko. Té kananejské ženě stačil drobeček ze stolu, aby vírou přijala uzdravení dcery. (Luk 13:18.19; Mt 15:21 – 31)

Světlo probuzení z východu

Na konci sedmdesátých let došlo k jednomu prorockému vidění o budoucím probuzení v Československu. Bylo vidět území našeho státu ve tmě a od východu přicházelo světlo a směrem na západ sláblo. Byly vidět světlá místa na mapě ČSR, která budou hrát v budoucnosti roli v díle obnovy. Mezi těmi městy byl i Chomutov, Praha, Brno i Těšínská oblast, Valašsko.Také bylo vidět světlo kolem Hradce Králové. Od té doby přicházelo více ilegálních návštěv ruských letničních bratří, kteří nás posilovali a také na Východním Slovensku, v Liptovské oblasti, kolem Staré Turé, v Bratislavě se to začalo prosvětlovat skupinami modlitebníků. Mohl jsem mnoho těch míst navštívit a kázat letniční zvěst v Košické a Prešovské oblasti i mezi Romy. Pastoři z CB nás částečně kryli, ale museli o nás podávat občas hlášení na úřady. Byla to taková domluva výhodná pro nás, faráře a pro církevního tajemníka. Oni se kryli a my jsme se kryli. Především nás kryl Pán, a to bylo jako když kvočna roztáhne křídla nad kuřátky, když kroužili sokolové nad námi. Ale také po celé Moravě a později v jižních a severních Čechách, zvláště v Liberci a Jablonci se konaly shromáždění o letniční zvěsti. Krásná doba. Doba první lásky

Bůh chrání a vede skrze prorocké dary

V době sledování naší ilegální činnosti při šíření Evangelia Ježíše Krista a letničního poselství se projevovaly dary Ducha a prorocké dary k ochraně před nepřáteli a k efektivnímu vedení. Nyní jen stručně, podrobněji o tom něco napíšu později, protože jednotlivosti těch událostí mají veliký význam. Zde zaznamenávám osobní zkušenosti, které mohu potvrdit a jichž jsem svědkem. Když jsem chtěl jet kolem roku 1974 na Těšínsko, uviděl jsem mapu republiky a trasu na sever přeškrtnutou a objevila se červená čára do Čech. Slyšel jsem: "Pojedeš do Nymburka." Ihned jsem jel do toho města a byl jsem přiveden na setkání mládeže a s některými jsme jeli i do Kutné Hory. Zde potom začala naše misijní práce a vzniklo společenství. V dalším případě jsem jasně slyšel název města, domu a jména lidí, které jsem měl vyhledat. Slyšel jsem: "Budeš sloužit na pustém místě a v jednom domě. Jeď ihned.."

Vlakem jsem přijel na místo. Tehdy jsem šel tím nočním městem jménem Přelouč, které mě bylo neznámé, a byl jsem veden za město ve tmě fosforeskujícími šipkami na silnici. Tyto šipky jsem znal už ze Slovenska, kde jsme v pusté krajině hledali jednu nemocnou dívku. Tehdy ta gigantická šipka ukazovala přes stráň směr jako obří kompas.Tady v Přelouči jsem byl přiveden do domu, kde se věřící rodina týden modlila, aby jim Pán někoho poslal. Mohl jsem jim přinést poselství od Ježíše a vést k němu jejich nevěřící příbuzné. Před tím jsem byl veden v tom městě do vrátnice domu důchodců. Slyšel jsem: "Toto je ten pustý dům. Ptej se na jméno Jarmila Skálová.." a opakovaně jsem žádal vrátného a ředitele ústavu o setkání se ženou, jejíž jméno jsem dostal od Pána před ústavem. Oba to jméno zapřeli. Teprve na setkáních Aglow v Praze jsem nedávno zjistil od sestry z Přelouče, že ta žena přímo pracovala jako kuchařka v tom ústavu a měla problémy s alkoholem a těsně po mé návštěvě zemřela. Bylo to o vánocích roku 75. Pán si z nás nedělá legraci. I neobjasněné prvky svého vedení nám odkryje na zemi, nebo ve věčnosti.

V dalším případě jsem dostal příkaz jet do Jánských Lázní, kde mi Pán sdělil, že budu říkat svědectví skupině farářů. Když jsem v poslušnosti dorazil, zjistil jsem, že jsem byl přímo veden do rekreačního střediska evangelické církve "Sola Fide", o kterém jsem nic nevěděl, a tam jsem večer skutečně vyprávěl skupině farářských manželských dvojic o uzdravení, křtu v Duchu a o prožitém rozvazování od démonů a podobné zkušenosti, co jsem nedávno prožil. Tehdy tam byl na mé straně farář Kielar z Krnova, ostatní se začali přít a rozdělili se. Netušil jsem, že svědectví může pastory tak rozčílit. Manželky farářů přestaly plést svetry a dívaly se v úžasu na mne. Jeden na mne začal křičet: "Já jsem tu proto, abych si odpočinul po stavební rekonstrukci kostela a ne kvůli tomu, abych tu poslouchal o křtu ponořením! To byl pro ně ale i pro mne takový šok od Pána. Později jsem se dozvěděl, že po mé návštěvě vedli prudké debaty kolem křtu ve vodě a křtu v Duchu svatém a že to některým farářům duchovně pomohlo. Bůh tehdy chtěl letniční zvěst dostat do denominací, tak ty faráře pořádně nakopnul.

Jednou jsme vydávali svědectví o potřebě vyznávat hříchy před bratrem na základě epištoly Jakuba jako jednu z podmínek křtu v Duchu svatém v jednom evangelickém sboru na Valašsku. Kolem třetí hodiny nad ránem mne probudil místní farář, kterému Duch svatý ukázal nevyznané hříchy a jeli jsme spolu k jednomu služebníku, kterému důvěřoval, aby své hříchy vyznal. Cestou zjistil, že si nechal načerpat večer tolik benzínu, kolik potřeboval na cestu tam a zpět. Tak Pán prolamoval do tradičních církví. Jednoho dne si nás pozvalo několik evangelických farářů, abychom jim vyprávěli svědectví o přijetí a působení křtu v Duchu svatém. Dnes o tom mohu mluvit, bylo to na faře v Jindřichově Hradci a byli tam takové jihočeské evangelické osobnosti jako Cyril Horák, Honzal a Tomeš. V další fázi jsme již byli žádáni o vzkládání rukou a byli jsme svědky, jak teologové, pastoři historických církví začali chválit Pána v rozličných jazycích. To se stalo také na faře Jednoty bratrské v Liberci, kde probíhalo probuzeníčko mezi mladými studenty, Tehdy jsme byli svědky zázraku, jak farář Votrubec s manželkou přijali křest v Duchu tak čistě vírou bez teologických předsudků. Ten bratr ani nemusel kázat. Většinou pobízel k službě druhé a z jeho zjevu na mne vyzařovala Pánova tichost, svatost a hluboká pokora. S tím se tak člověk hned nesetká. Jeho život byl zlomen Pánem.

Tito zkušení faráři pro nás byli velkým přínosem právě svou pokorou, moudrostí a potřebou řádu vybalancovaného se znameními a dary Ducha. Oni žíznili po Boží moci a my jsme nasávali tu pokornou lásku k Písmu a Boží něžnost skrze ovoce Ducha. Sestra Votrubcová, manželka pastora, si mě jednou posteskla, ještě v tom domku na skále v ulici Boženy Němcové, že probuzení studenti jednoho dne odejdou a zůstanou tu staří členové. Řekl jsem ji, že tento sborový dům bude jednoho dne praskat ve švech, a že to bude jedna z budov sboru, který se v tom městě rozšíří. Také se stalo. Tehdy jsme byli vysíláni z Brna do Liberce s bratrem Kendíkem. Jindy jsem viděl ve vidění, jak sedím na kládách v nějaké osadě na Východním Slovensku a kreslím romské děti a vyprávím jim o Ježíši. Pár měsíců potom jsem byl vyveden Ježíšem z rychlíku, abych se vrátil do jedné vesnice za Prešovem. Slyšel jsem několikrát za sebou: Vrať se do Prešova...V Prešově jsem opět slyšel: "Pojedeš do Opiné na luterskou faru. Ve stejnou chvíli tam přišel do té fary další bratr Mečkovský z Brna a vyzval mne ještě ve dveřích, abychom evangelizovali v romských osadách. Podle vidění jsem děti kreslil a vyprávěl o cestě spasení.

V osadě jménem Varhaňovce za Košicemi se vidění stalo skutečností. Stejné klády, přesně, jak jsem to viděl tehdy. Pán je věrný a vyžaduje jen poddanost a poslušnost. Někdy člověk neví, co má dělat dál. Nutno spoléhat na vedení Pánem, pro každý krok. Ježíš miluje své děti a chrání je. V jenom roce, kolem roku 1973, k nám do Brna přišel metodistický farář, charismatik, bratr Sedláček a nabídnul nám pomoc. Měl vidění a z Písma mu přišlo, že se chystají úřady někoho z nás zajistit a že by nás metodisté měli zastřešit. Netušil, že se to vidění týkalo jeho samého, protože pracoval s mládeží a pomáhal tajně šířit ilegální literaturu po sborech. Za tuto "mařenku", tedy maření církevního dozoru, byla ztráta souhlasu a nejméně dva roky vězení. Jednoho dne jsem dostal jasné slovo na modlitbě: Vezmi kartičku, napiš na ni Jeremiáš 15:20. Napsal jsem to silným perem. Slyšel jsem: Jeď do Protivína. Aha, řekl jsem si, vím ke komu. Tam na metodistické faře sloužili manželé Sedláčkovi. Ještě večer jsem ťukal na dveře. Ale něco se dělo. Několik hodin přede mnou tu byla kriminálka, prohledali byt, odvezli knihy a doklady a vzali do vazby i bratra Josefa, o kterém jsem se zmínil. Poselství z lístku je povzbudilo. Byli tam další bratři, kteří hlídali dům, protože policie vzala všechny klíče a zámky ze dveří. Důvod, proč jsem měl psát verš na kartičku se objasnil později. Obhájce mohl v nestřeženém okamžiku mezi dvěma policajty dát text přečíst v dlani bratrovi. Ten tam ve vězení neohroženě kázal a vyučoval z Bible, ale byl v depresi. Když přečetl text v ruce obhájce, prožil vysvobozující vědomí, že o něm Pán ví, a že ho vyvede. Krátce nato byl propuštěn na základě amnestie.

Ta epizoda s lístkem měla dohru po jejich emigraci na západ v Americe, když o tom případě vyprávěl v televizi. Pro tisíce Američanů to byl jasný a konkrétní důkaz o Boží přítomnosti v komunistické zemi. Někteří uvěřili. Takových příkladů jasného Božího vedení skrze vidění, proroctví bylo více. Ještě jeden příklad vedení. Často jsme autem jezdili z Brna, jak jsem se už zmínil, sloužit na Valašsko. Znali jsme trasu dobře. Jednu sobotu jsme začali celou hodinu bloudit. Když jsme spěchali do Valašského Meziříčí, kde bylo setkání v domě, přišlo mi slovo: Zastavte a čekejte pět minut. Jenže my jsme neposlechli a zastavili jsme se před tím domem. Z domu vycházel cizí muž, který tam schválně přišel a čekal na nás. Tehdy neexistovaly mobily, aby nás bratři varovali. Pán nás nechal hodinu ve známé krajině bloudit, aby nevydal tu rodinu a nás policii. Pokud bychom čekali dle pokynu pět minut, ani bychom ho neviděli. Tak a podobně Pán Ježíš skrze slovo poznání a vidění nás prováděl doslova jako ovce mezi vlky. O tom by byla celá kniha. Jemu čest. Tady vidíte, že vidění a proroctví jsou praktické a konkrétní Boží promluvy do reálné situace.

mezi letničními a živými evangelikály a rozdělilo rodiny i v bieščadském kraji. Nepomohlo jim žádné přestěhování. Oheň rozdělení pronikl i do těchto rodin. To byl ten prorokovaný zničující oheň, který spálil začátek velkého probuzení na Těšínsku. Jeden polský bratr s darem vidění viděl, jak je Božímu lidu podávaný chléb, do kterého bylo přimíšeno několik zrnek jedu. To stačilo, aby se otrávily tím jedem celé rodiny a zničily se krásné vztahy a celá společenství. V té době jsme odolávali tomu silnému bludnému duchu i v Brně.

Viděl jsem ve vidění, jak bratři, které jsme přijímali s důvěrou, a kteří to učení později rozšiřovali, jsou oblečeni do obleku, který byl na vnitřní straně rudý. Pro mne osobně to bylo duchovně téměř smrtelné, protože ti stejní bratři z Hradce Králové, kteří mne v roce 1970 vedli ke znovuzrození, přišli jeden večer do shromáždění, měli mokré vlasy a prohlašovali, že se všichni, kteří byli pokřtěni dle Mat 28.19 musí znovu překřtít na jméno Ježíš a že Otec, Syn a Duch svatý jsou jen tituly jediné osoby atd. Díky tomu, že bratři z mého domovského sboru v Brně byli zakotveni v Písmu, mohli jsme prohlédnout tento nebezpečný tah nepřítele, kterému stačilo ke zničení probuzení jen maličko, totiž zpochybnit jediný výrok Ježíše. Je důležité, aby mladí ve víře měli své zkušené duchovní otce a matky. Bez nich by má kojenecké víra byla zničena. Byl jsem svědkem toho, že tento "cizí oheň" pronikal i na Slovensko a znám nejméně dva bratry, kteří ztratili kvůli tomu učení své pomazání, radost a jeden ztratil i zdravý rozum.

Důsledky toho požáru zdola se ukázal brzo. Když nastalo období krátké svobody na jaře roku 1968 a ilegální letniční sbory se mohly domáhat registrace před úřady a získat zpět uloupené sborové budovy, prožívaly agonii skrze ten oheň rozdělení, a tak promarnily jedinečnou příležitost k získání stejného právního postavení jako jiné církve. Podle svědectví jednoho bratra z té oblasti se po spoušti požáru bratři shledávali po jednom, po dvou, aby na tom duchovním spáleništi mohli začít znovu. A Pán je posiloval a dal jim nový růst. Na tomto příkladu proroctví a následného výkladu chci dokumentovat, jak je důležité nepřeslechnout Boží varování a vyprosit si správný výklad. Především v případech vidění a proroctví, kde se vyskytují obrazy a symboly. Tato událost na Těšínsku má vyučit duchovní vůdce pro nástup dalších rafinovaných hnutí. Ten duch měl mocnou sílu, protože obelstil křesťany zkušené a mnohé Písmáky.

Konec druhého dílu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ihs

(jsuslik, 30. 11. 2012 17:23)

Srdečne pozdravujem!

Veľmi súrne zháňam autobiografiu m. Basilei Schlinkovej "V Boží dlani". Viete, kde by som ju mohol zohnať? Ďakujem.

Jozef