Svědectví Aleše Lamra (bratrance Václava Lamra)
6. 6. 2007
Rozhovor s malířem Alešem Lamrem
Aleš Lamr je jedním z nejznámějších věřících výtvarníků. Jeho jméno nepochybně není neznámé příznivcům současného umění. Bylo proto přirozené, že jsme položili několik otázek také jemu.
Patří výtvarné umění do modliteben?
Problém je v tom, že většina prostor pro setkání s Bohem je výtvarně v hrozném stavu. Jak se máme setkávat s Bohem v něčem, co nejvíc připomíná tělocvičnu? Často je to studený prostor, kde nikoho nic nezaujme. Formální, výtvarně odbytý nebo nevkusně zařízený interiér.
Možná je to prvek jakési revolty? Jako že se můžeme scházet i v tělocvičně...
Ale ano, můžeme. Jenže my oslovujeme dnešního člověka. Musíme člověku i vyjít vstříc. Když mu zvěstujeme radostnou zprávu, tak ho musíme přivést i do radostného prostředí. Udělat je příjemné. Člověka vždycky odradí prostor, ve kterém je zima, chlad a opticky nepříjemno, byť by se tam kázalo sebelepší slovo. Pokud se ho nezmocní Duch svatý, tak prostě uteče. On musí poznat základy víry. Proto jsou různé Alfy. Proto se tam dělá pohoštění. Musí být v nějakém příjemném prostředí. Když se rozhlédne, aby neviděl nevlídné stěny nebo vyšívané dečky a plastové květiny.
Je jasné, že církev nemá většinou prostředky na zaplacení umělce, který by to nějak zkrášlil, ale stejně by se tomu ty sbory neměly vyhýbat. Když tam přijde nový člověk, tak vždycky dá na první dojem. Jak to působí? V čem jsem se to octnul? Co tady můžu očekávat? To je velice důležité. To bych určitě nepodceňoval.
Jak ses dostal k víře v Boha?
Nejdřív uvěřil můj bratranec Václav Lamr. Přišel s Biblí a člověk si nakonec uvědomil, že to není jednom kniha poesie, historie a já nevím čeho všeho ještě, ale že je to kniha života. Můžu v ní najít odpovědi na své otázky. Odpověď na to, jak žít, jak vychovávat děti, jak pracovat, jak se starat či nestarat o sebe. To člověk nenajde v žádné jiné knize. Může jich přečíst miliony, ale jsou to jenom nějaké dílčí úseky. Bible je kniha knih, protože přesahuje rámec toho všeho.
To ale taky nebylo hned. Nejdřív uvěřila žena. Já jsem byl v té době někde v cizině a když jsem přijel, tak jsem měl doma úplně jinou manželku. Napřed jsem byl naštvaný, ale pak jsem si říkal, že je to vlastně úžasné. Po třinácti letech manželství mám novou ženu. Nakonec jsem uvěřil taky. Celé to byl zázrak a člověk se z něho pořád raduje.
Jakou roli hraje u výtvarníka cit, emoce?
To je základní věc. Proč položím barvu tak a nepoložím ji jinak? Proč maluji takový motiv a proč nemaluji jiný? Prostě to tak cítím. Člověk tvoří z takového vnitřního přetlaku. Potřebuje se vyjádřit. Někdo píše básně, někdo skládá hudbu. To, co je uvnitř, všechny ty myšlenky, pocity, to všechno se v tom díle prostě odráží. Je to takové zrcadlo mého nitra. Jde o to, jak to vyjádřit. Jakou formou? To je zase otázka osobního vývoje. Co jsem dělal před dvaceti lety, bych dnes nedělal. Prostě to dnes cítím jinak. Je jiná doba. Jsem v Kristu vyzrálejší. Roli hraje i to, jak dalece mě ovlivňuje Boží slovo. Řada mých námětů je právě z Bible. To je pro výtvarníka úžasná inspirace.
Jak vnímají lidé tvoje obrazy?
Pozitivně. Cítím o ty věci zájem. Jde o to, aby to bylo pozitivní. České umění je plné negativ. Plné takových démonických věcí. Dlouho lidé žili v těžké době, takže v lidech moc optimismu nezbylo. Převládá pesimismus. I když máme svobodu, pořád jsme svázáni s minulostí.
Co může dát věřícímu autorovi tvorba nevěřících výtvarníků?
Je to taková konfrontace. Vím, čemu jsem uvěřil. Já jim to i kolikrát říkám jako svědectví.
Jde o to, čím žijí. Já to vím a je mi jich kolikrát líto. Jak se plácají a jsou bezradní. Někteří nevědí, co malovat. To je neštěstí. Ale i přesto si z toho dokážou udělat predikát. I když nevědí, kam jdou.
Když jsem uvěřil, tak se taky proměnila moje tvorba. Lidé už mě měli v nějakých škatulkách a teď všem vadilo, že z nich vlastně vylézám. Tak se mě tam snažili dostat zpátky. Často mi říkali. „Ty ses zbláznil, to je tvůj konec“, ale čas mi dal za pravdu.
Všechno to zní tak bezproblémově. Máš taky svoje zápasy?
Jistě! Třeba když se malíř ocitne v církvi, tak se ocitne taky ve společenství lidí, kteří tomu nerozumí. Taky mě chtěli někam zařadit, strčit do nějaké škatulky. Dokonce byly i tlaky, abych přestal malovat, protože v Bibli je psáno: „Nezobrazíš.“ To byla pro mě jistým způsobem krize. Tehdy jsem si říkal: „Co se děje? Já jsem dostal od Boha dar malovat, to mi nevezmou. Jsem si jist, že je to Boží dar.“
Jednou jsem proto v neděli dokonce nešel do sboru a manželka šla sama. Hodně jsem to promýšlel a říkal jsem si: „No, přece tam půjdu.“ Čekal jsem na tramvaj, trápil jsem se, pršelo a najednou jsem dostal od Boha slovo: „Proč se trápíš, vždyť mě slavíš.“ Najednou jako kdybych shodil padesátikilový batoh. Jako kdybych najednou vzlétl.
Prožil jsem to, že mi Pán dal štít víry. Vím, komu jsem uvěřil. Já jsem uvěřil v Ježíše Krista.
Aleš Lamr je jedním z nejznámějších věřících výtvarníků. Jeho jméno nepochybně není neznámé příznivcům současného umění. Bylo proto přirozené, že jsme položili několik otázek také jemu.
Patří výtvarné umění do modliteben?
Problém je v tom, že většina prostor pro setkání s Bohem je výtvarně v hrozném stavu. Jak se máme setkávat s Bohem v něčem, co nejvíc připomíná tělocvičnu? Často je to studený prostor, kde nikoho nic nezaujme. Formální, výtvarně odbytý nebo nevkusně zařízený interiér.
Možná je to prvek jakési revolty? Jako že se můžeme scházet i v tělocvičně...
Ale ano, můžeme. Jenže my oslovujeme dnešního člověka. Musíme člověku i vyjít vstříc. Když mu zvěstujeme radostnou zprávu, tak ho musíme přivést i do radostného prostředí. Udělat je příjemné. Člověka vždycky odradí prostor, ve kterém je zima, chlad a opticky nepříjemno, byť by se tam kázalo sebelepší slovo. Pokud se ho nezmocní Duch svatý, tak prostě uteče. On musí poznat základy víry. Proto jsou různé Alfy. Proto se tam dělá pohoštění. Musí být v nějakém příjemném prostředí. Když se rozhlédne, aby neviděl nevlídné stěny nebo vyšívané dečky a plastové květiny.
Je jasné, že církev nemá většinou prostředky na zaplacení umělce, který by to nějak zkrášlil, ale stejně by se tomu ty sbory neměly vyhýbat. Když tam přijde nový člověk, tak vždycky dá na první dojem. Jak to působí? V čem jsem se to octnul? Co tady můžu očekávat? To je velice důležité. To bych určitě nepodceňoval.
Jak ses dostal k víře v Boha?
Nejdřív uvěřil můj bratranec Václav Lamr. Přišel s Biblí a člověk si nakonec uvědomil, že to není jednom kniha poesie, historie a já nevím čeho všeho ještě, ale že je to kniha života. Můžu v ní najít odpovědi na své otázky. Odpověď na to, jak žít, jak vychovávat děti, jak pracovat, jak se starat či nestarat o sebe. To člověk nenajde v žádné jiné knize. Může jich přečíst miliony, ale jsou to jenom nějaké dílčí úseky. Bible je kniha knih, protože přesahuje rámec toho všeho.
To ale taky nebylo hned. Nejdřív uvěřila žena. Já jsem byl v té době někde v cizině a když jsem přijel, tak jsem měl doma úplně jinou manželku. Napřed jsem byl naštvaný, ale pak jsem si říkal, že je to vlastně úžasné. Po třinácti letech manželství mám novou ženu. Nakonec jsem uvěřil taky. Celé to byl zázrak a člověk se z něho pořád raduje.
Jakou roli hraje u výtvarníka cit, emoce?
To je základní věc. Proč položím barvu tak a nepoložím ji jinak? Proč maluji takový motiv a proč nemaluji jiný? Prostě to tak cítím. Člověk tvoří z takového vnitřního přetlaku. Potřebuje se vyjádřit. Někdo píše básně, někdo skládá hudbu. To, co je uvnitř, všechny ty myšlenky, pocity, to všechno se v tom díle prostě odráží. Je to takové zrcadlo mého nitra. Jde o to, jak to vyjádřit. Jakou formou? To je zase otázka osobního vývoje. Co jsem dělal před dvaceti lety, bych dnes nedělal. Prostě to dnes cítím jinak. Je jiná doba. Jsem v Kristu vyzrálejší. Roli hraje i to, jak dalece mě ovlivňuje Boží slovo. Řada mých námětů je právě z Bible. To je pro výtvarníka úžasná inspirace.
Jak vnímají lidé tvoje obrazy?
Pozitivně. Cítím o ty věci zájem. Jde o to, aby to bylo pozitivní. České umění je plné negativ. Plné takových démonických věcí. Dlouho lidé žili v těžké době, takže v lidech moc optimismu nezbylo. Převládá pesimismus. I když máme svobodu, pořád jsme svázáni s minulostí.
Co může dát věřícímu autorovi tvorba nevěřících výtvarníků?
Je to taková konfrontace. Vím, čemu jsem uvěřil. Já jim to i kolikrát říkám jako svědectví.
Jde o to, čím žijí. Já to vím a je mi jich kolikrát líto. Jak se plácají a jsou bezradní. Někteří nevědí, co malovat. To je neštěstí. Ale i přesto si z toho dokážou udělat predikát. I když nevědí, kam jdou.
Když jsem uvěřil, tak se taky proměnila moje tvorba. Lidé už mě měli v nějakých škatulkách a teď všem vadilo, že z nich vlastně vylézám. Tak se mě tam snažili dostat zpátky. Často mi říkali. „Ty ses zbláznil, to je tvůj konec“, ale čas mi dal za pravdu.
Všechno to zní tak bezproblémově. Máš taky svoje zápasy?
Jistě! Třeba když se malíř ocitne v církvi, tak se ocitne taky ve společenství lidí, kteří tomu nerozumí. Taky mě chtěli někam zařadit, strčit do nějaké škatulky. Dokonce byly i tlaky, abych přestal malovat, protože v Bibli je psáno: „Nezobrazíš.“ To byla pro mě jistým způsobem krize. Tehdy jsem si říkal: „Co se děje? Já jsem dostal od Boha dar malovat, to mi nevezmou. Jsem si jist, že je to Boží dar.“
Jednou jsem proto v neděli dokonce nešel do sboru a manželka šla sama. Hodně jsem to promýšlel a říkal jsem si: „No, přece tam půjdu.“ Čekal jsem na tramvaj, trápil jsem se, pršelo a najednou jsem dostal od Boha slovo: „Proč se trápíš, vždyť mě slavíš.“ Najednou jako kdybych shodil padesátikilový batoh. Jako kdybych najednou vzlétl.
Prožil jsem to, že mi Pán dal štít víry. Vím, komu jsem uvěřil. Já jsem uvěřil v Ježíše Krista.
Otázky kladl Martin Šanda
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář