Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svědectví Aleše Lamra (bratrance Václava Lamra)

6. 6. 2007
Rozhovor s malířem Alešem Lamrem 
 
Aleš Lamr je jedním z nejznámějších věřících výtvarníků. Jeho jméno nepo­chybně není neznámé příznivcům součas­ného umění. Bylo proto přirozené, že jsme položili několik otázek také jemu.
 
Patří výtvarné umění do modliteben?
     Problém je v tom, že většina prostor pro setkání s Bohem je výtvarně v hrozném stavu. Jak se máme setkávat s Bohem v něčem, co nejvíc připomíná tělocvičnu? Často je to studený prostor, kde nikoho nic nezaujme. Formální, výtvarně odbytý nebo nevkusně zařízený interiér.
 
Možná je to prvek jakési revolty? Ja­ko že se můžeme scházet i v tělo­cvičně...
     Ale ano, můžeme. Jenže my oslovu­jeme dnešního člověka. Musíme člověku i vyjít vstříc. Když mu zvěstujeme radost­nou zprávu, tak ho musíme přivést i do radostného prostředí. Udělat je příjemné. Člověka vždycky odradí prostor, ve kte­rém je zima, chlad a opticky nepříjemno, byť by se tam kázalo sebelepší slovo. Po­kud se ho nezmocní Duch svatý, tak prostě uteče. On musí poznat základy víry. Proto jsou různé Alfy. Proto se tam dělá pohoš­tění. Musí být v nějakém příjemném pro­středí. Když se rozhlédne, aby neviděl nevlídné stěny nebo vyšívané dečky a plas­­tové květiny.
     Je jasné, že církev nemá většinou pro­středky na zaplacení umělce, který by to nějak zkrášlil, ale stejně by se tomu ty sbory neměly vyhýbat. Když tam přijde nový člověk, tak vždycky dá na první dojem. Jak to působí? V čem jsem se to octnul? Co tady můžu očekávat? To je ve­lice důležité. To bych určitě nepodceňoval.
 
Jak ses dostal k víře v Boha?
     Nejdřív uvěřil můj bratranec Václav Lamr. Přišel s Biblí a člověk si nakonec uvědomil, že to není jednom kniha poesie, historie a já nevím čeho všeho ještě, ale že je to kniha života. Můžu v ní najít odpo­vědi na své otázky. Odpověď na to, jak žít, jak vychovávat děti, jak pracovat, jak se starat či nestarat o sebe. To člověk ne­najde v žádné jiné knize. Může jich přečíst miliony, ale jsou to jenom nějaké dílčí úseky. Bible je kniha knih, protože přesa­huje rámec toho všeho.
     To ale taky nebylo hned. Nejdřív uvěřila žena. Já jsem byl v té době někde v cizině a když jsem přijel, tak jsem měl doma úpl­ně jinou manželku. Napřed jsem byl na­štvaný, ale pak jsem si říkal, že je to vlast­ně úžasné. Po třinácti letech manžel­ství mám novou ženu. Nakonec jsem uvěřil taky. Celé to byl zázrak a člověk se z ně­ho pořád raduje.
 
Jakou roli hraje u výtvarníka cit, emo­ce?
     To je základní věc. Proč položím barvu tak a nepoložím ji jinak? Proč maluji takový motiv a proč nemaluji jiný? Prostě to tak cítím. Člověk tvoří z takového vnitřního pře­tlaku. Potřebuje se vyjádřit. Někdo píše básně, někdo skládá hudbu. To, co je u­vnitř, všechny ty myšlenky, pocity, to všechno se v tom díle prostě odráží. Je to takové zrcadlo mého nitra. Jde o to, jak to vyjádřit. Jakou formou? To je zase o­táz­ka osobního vývoje. Co jsem dělal před dvaceti lety, bych dnes nedělal. Prostě to dnes cítím jinak. Je jiná doba. Jsem v Kris­tu vyzrálejší. Roli hraje i to, jak dalece mě ovlivňuje Boží slovo. Řada mých námětů je právě z Bible. To je pro výtvar­níka úžas­ná inspirace.
 
Jak vnímají lidé tvoje obrazy?
     Pozitivně. Cítím o ty věci zájem. Jde o to, aby to bylo pozitivní. České umění je plné negativ. Plné takových démonických věcí. Dlouho lidé žili v těžké době, takže v lidech moc optimismu nezbylo. Převládá pesimismus. I když máme svobodu, pořád jsme svázáni s minulostí.
 
Co může dát věřícímu autorovi tvor­ba nevěřících výtvarníků?
     Je to taková konfrontace. Vím, čemu jsem uvěřil. Já jim to i kolikrát říkám jako svědectví.
     Jde o to, čím žijí. Já to vím a je mi jich kolikrát líto. Jak se plácají a jsou bezradní. Někteří nevědí, co malovat. To je neštěstí. Ale i přesto si z toho dokážou udělat pre­dikát. I když nevědí, kam jdou.
     Když jsem uvěřil, tak se taky proměnila moje tvorba. Lidé už mě měli v nějakých škatulkách a teď všem vadilo, že z nich vlastně vylézám. Tak se mě tam snažili dostat zpátky. Často mi říkali. „Ty ses zbláznil, to je tvůj konec“, ale čas mi dal za pravdu.
 
Všechno to zní tak bezproblémově. Máš taky svoje zápasy?
     Jistě! Třeba když se malíř ocitne v cír­kvi, tak se ocitne taky ve společenství lidí, kteří tomu nerozumí. Taky mě chtěli ně­kam zařadit, strčit do nějaké škatulky. Do­konce byly i tlaky, abych přestal malovat, protože v Bibli je psáno: „Nezobrazíš.“ To byla pro mě jistým způsobem krize. Tehdy jsem si říkal: „Co se děje? Já jsem dostal od Boha dar malovat, to mi nevezmou. Jsem si jist, že je to Boží dar.“
     Jednou jsem proto v neděli dokonce nešel do sboru a manželka šla sama. Hod­ně jsem to promýšlel a říkal jsem si: „No, přece tam půjdu.“ Čekal jsem na tramvaj, trápil jsem se, pršelo a najednou jsem dostal od Boha slovo: „Proč se trápíš, vždyť mě slavíš.“ Najednou jako kdybych shodil padesátikilový batoh. Jako kdybych najednou vzlétl.
     Prožil jsem to, že mi Pán dal štít víry. Vím, komu jsem uvěřil. Já jsem uvěřil v Ježíše Krista.
Otázky kladl Martin Šanda
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář