Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svědectví přátel zaznamenal Václav Lamr

12. 10. 2008
Svědectví přátel zaznamenal Václav Lamr


..Ježíš řekl:: ,,Já jsem ta cesta, pravda a život. Žádný nepřichází k (Bohu) Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6) ,,Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnostech, ale bude mít světlo života. (Jan 8,12) 

Během svých evangelizačních programů na ezoterických festivalech musím pravidelně vysvětlovat biblickou pravdu o jediném Spasiteli světa, Pánu Ježíši Kristu. Pro většinu lidí ovlivněných trendem duchovní tolerance a sekularismu a hnutím New Age je nepřijatelná jediná cesta spásy. Abych posluchačům přesvědčivě přiblížil závaznost a nevyhnutelnost jediné cesty, vyprávím jim pravidelně příběh, který není vymyšlený. To, co vám budu reprodukovat, se stalo mým spolužákům v Brně, během mého studia na umělecké škole v roce 1961. Byla to skupina šesti amatérských speleologů, kteří pravidelně o víkendech jezdili někde k obci Sloup v oblasti Moravského krasu. Je tam více jak  tisíc zjištěných a prozkoumaných  jeskyní, z nich je jen několik přistupných veřejnosti se známou Macochou. Zde je tedy mnoho podzemních prostor dosud neprozkoumaných. Vzrušovalo je vstupovat do nezmapovaných míst. Málem za toto privilegium zaplatili životem.

    Na konci jednoho podzimního víkendu v roce 1962 přišli mí přátelé, amattérští ,,speleologové z jedné expedice  velmi zaražení. Místo obvyklých vtípků a rozvernosti seděli ,,jako zařezaní a mluvili o tom, že mohli zahynout a byli zachráněni v poslední chvíli. Na jejich tvářích bylo poznat, že prožili dotek smrti. Co se stalo? ptal jsem se jich. A ,,Afi“, který byl jejich vůdce,  vyprávěl nám tento skutečný příběh:

  ..Když jsme dorazili na potlach na určené místo k prozkoumání jednoho nadějného komínu do svahu krasové skály, litovali jsme, že jednomu z nás, Karlovi, ujel vlak z Brna do Blanska. Rozhodli jsme se, že na něho nebudeme čekat. Pravděpodobně odjel s jinou partou na chatu na Vysočině. Složili  jsme batohy a ,,zásoby v jedné skalní chodbě  a ihned jsme šli do akce. Místo pochopitelně neuvádíme. Kdo není zkušený, mohl by tam skončit. To se málem stalo i nám.

    Týden před touto akcí jsme nedokončili průzkum jedné nadějné chodby, a tak jsme nedočkavě vešli dovnitř. Naše očekávání se skutečně bohatě naplnilo. Po průlezu těžko zdolávaného sestupu úzkou chodbou jsme vešli do vekého prostoru, do kterého pravděpodobně nikdo před námi nevešel. Jeskyně navíc byla často zaplavovaná. Svými svítilnami a baterkami jsme osvětlili nádherný prostor s krápníky a jásali jsme nad tím objevem. Až do chvíle, kdy jeden z nás utrousil poznámku, že mu v tom vlhku nějak slábne světlo a že jsme si ve svém nadšení neoznačili lankem cestu zvenku dovnitř. Byli jsme příliš sebevědomí a proto jsme se nejistili. Začali jsme se navzájem obvińovat, a potom jsme se přeli, kterou stranou jsme do jeskyně vešli. Stopy jsme si v ještě vlhkém bahenním nánosu neprozíravě pošlapali, takže jsme podle stop nemohli určit směr vstupu. Najít ten vchodový komín bylo pro nás nyní otázkou života a smrti. Z té jeskyně totiž vedlo velké množství chodeb a komínů na různé strany. Museli jsme se uklidnit a začali jsme zahajovat záchrannou akci. Rozdělili jsme se po dvou, abychom se vzájemě jistili a šetřili světlo.Prozkoumávali jsme jeden komín za druhým, abychom se vždy sešli v jeskyni s negativním výsledkem. Bylo to marné. Byli jsme bohatí na množství různých chodeb, cest a směrů, ale my jsme hledali jen JEDINOU chodbu záchrany. Jeden nás vždy v jeskyni orientoval blikáním a hlasem, abychom nezbloudili. Chodby se po několika metrech začaly větvit a většina směřovala ještě hlouběji do propasti.  Byli jsme totálně v pasti neodvratné smrti, protože o nás nikdo venku nevěděl. Mimo kamaráda, který nyní tráví čas s přáteli na chatě někde na Vysočině. Baterky nám rychle slábly a kvůli šetření jsme už nemohli pokračovat ve výzkumu záchranné trasy. Karbonku jsme ztratili, když se jeden z nás málem zřítil do kolmého komínu a náhradní baterie někdo z nás zapoměl nahoře v zavazadle. Začali jsme propadat panice. Smrt byla nevyhnutelná.

V té chvíli jsme uslyšeli valící se kamení ve vzdálené části jeskyně, kterou jsme ještě nestačili prozkoumat a náhle se objevilo SVÉTLO ! Volali jsme, křičeli. Karel nás zachránil v poslední chvili před smrtí. Náš drahý kamarád nám zůstal věrný a nenechal se přemluvit na jiný potlach, a když mu ujel vlak, vydal se za námi  stopem. Byl také plný zvědavosti, co ta chodba odkryje. Když došel pěšky přes les do našeho údolíčka, viděl na smluveném místě naše batohy a rozdělal oheń. Věděl, že se brzo vrátíme z podzemí, a připravil na ohni čaj a opekl maso, zatímco my jsme si v hlubinách zoufali. Když se mu to zdálo už dlouho, začal tušit, že se něco stalo, a proto se vydal se svou speologiskou karbonkou a se silnou baterkou po našich stopách. Potom z hloubi slyšel naše zoufalství. Křičel, ale my jsme ho neslyšeli, protože jsme mluvili jeden přes druhého v panice záhuby. To vlastně Karlovi pomohlo orientovat se v labyrintu chodeb, takže nás po hlase mohl najít. Pochopitelně si značil cestu červeným lankem. I pro nás.

Pod vedením Karla a jeho čerstvých zdrojů světla jsme vylezli napovrch. V žádném případě bychom se na denní světlo nevydali jinou cestou. Bylo zvláštní, že ona jediná chodba byla v odlehlé a nenápadné části jeskyně. Úplně jsme ji přehlédli. Když jsme vylezli, byl už večer. Byli jsme tak šokováni a vzrušeni. že jsme nemohli ani jíst, jen jsme se dívali jeden na druhého a byli vděční za zachráněný život.

Tento příběh jasně ukazuje, že člověk je v tomto světě jako v jeskyni s mnoha chodbami a cestami. Také světlo našeho života je omezeno na určený věk. Během pobytu v jeskyni našeho času musíme najít cestu do věčného života, jinak zahyneme. Nemáme světlo ani čas na to, prozkoumat všechny ty duchovní cesty a náboženství, které se nám nabízejí. Není však úniku z naléhavosti rozhodnutí. Tento příběh také zjevuje, že člověk si sám nemůže pomoci a že záchrana musí přijít zvnějšku. Tím se podstatně odlišuje biblické zjevení od jiných náboženství, která staví na principu ,,sebezáchrany“, cestou cvičení, jogy a náboženských skutků. Člověk se sám nezachrání, nemůže se vytáhnout z bahna za vlastní vlasy. Je odkázán na Záchrance. Tím je Pán Ježíš Kristus, který je naší Cestou, a světlem světa. On je Vůdcem ze zmatků, které prožíváme ve svém srdci a je vůdcem a cestou ze zmatků a ohrožení světa. Skupina lidí ze skutečného příběhu se snažila ve své síle a ve velmi omezeném poznání najít cestu úniku ze zkázy. Bylo to naprosto marné. Poznali, že sami se zachránit nemohou a v okamžiku, kdy jim byla zjevena cesta záchrany, okamžitě ji využili, a opustili své marné hledání. Tou cestou záchrany je pro tebe Ježíš Kristus. Zastav se ve svém úsilí najít vlasní cestu z jisté zkázy a přijmi tuto nabídku, dokud je čas. Modli se se mnou:

Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsi mne našel v tomto světě a máš pro mne věčný život. Děkuji Ti, že jsi za mne zemřel a vstal z mrtvých a tak jsi mi ukázal cestu spásy. Přijímám Tě jako svého Vůdce v tomto životě. Díky, že Tvé světlo není bludičkou v temnotě světa, a že Ty mne zveš na svou cestu. Přijímám to, a chci Tě následovat. Amen.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář