Jdi na obsah Jdi na menu
 


1968 - 2008. Čtyřicet let putovali Češi po poušti./Mozaika příběhů../

14. 8. 2008

1968 - 2008. Čtyřicet let putovali Češi po poušti.

 Kdo nás uvede do Kanánu ? Ježíš. Jak jsem to prožil.

/Mozaika příběhů../

Duben 1968
Naši skupinu surrealistických básníků a malířů přišel nečekaně navštívit spisovatel Bohumil Hrabal z Prahy.Chtěl se podívat na brněnskou ulici Úvoz, kde ve svých dopisech francouzký surrealistický básník André Breton obdivoval na domovních znameních latentní sexuální synboly. Naše skupina jej provázela až k domu, kde na fasádním reliéfu hrají strakoničtí dudáci.,, To je ten dům,, řekl Hrabal. Vešli jsme do toho domu a na zeď jsme napsali: ,,Tady stál André Breton, Bohumil Hrabal, Jiří Řezníček a Václav Lamr.,, Když jsme si sedli naproti na pivo,řekl Bohumil Hrabal, že mu není jasné, zda šlo o brněnskou, nebo pražskou ulici Úvoz. Ono je to už dnes fuk, aspoń jsem si udělal vejlet na Moravu....Máte tady lepší pivo...

Květen 1968
Samé debaty, textepíly,natáčení,rozhovory,vernisáže,euforie svobody, večery hudby a poezie. Půlnoční rezoluce, totální manifesty. A mé výstavy ve Vyškově a v Bučovickém zámku...v Brně... Pracoval jsem v té době jako ošetřovatel tělesně postižených imobilních lidí v jednom ústavu sociální péče v Habrovanském zámku u Rousínova. Konal jsem toalety ochrnutých. A krmil je. A maloval jsem při tom obrazy a psal básně.V svobodě i v nesvobodě.Morava přistávala jako letadlo do náruče...toho ..... Ale ještě se vznášela. Než nás srazili a sestřelili. V národě se tehdy zpívaly ruské písně...Tak jsme si byli jisti, že ty písně už nebudem Nanávidět...

Červen 1968
Když jsem procházel Slavkovem,spatřil jsem na náměstí vlasatého hipíka, který nesl kříž z Aše do Černé nad Tisou.Měl delší vousy než já. Na zádech měl nápis: ,,Z lásky člověka k člověku,, .Ten kříž měl na ramenou a konec drkotal po silnici.Přes republiku. Už měl ten kříž metr ošoupaný, Nebyl to křesťan,ale byl k tomu puzen ten kříž předat Rusům.Nabídnul jsem mu, že mu pomůžu nést kříž ze Slavkova do Bučovic, těch 15 kilometrů jako Šimon z Kyrény. Ten kříž mi drkotal do ucha, .A do srdce mi někdo promlouval o Ukřižovaném, kterého jsem neznal..Na začátku Bučovic mi místní lidé půjčili sekyru,hřebíky a kus trámu.Ten kříž jsem mu spravil a nastavil o ošoupaný ztracený kus na další cestu Slovenskem.Potom jsem ho pozval na večeři do hospody a někdo nám ten kříž mezitím sebral. Vyběhl jsem z hospody, hnal se za zlodějem, vousy mi vlály a já řval: ,,To je náš kříž... to je náš kříž...!,, a zápasil jsem s tím člověkem v jedné Bučovické ulici, vyrval jsem ten kříž z jeho rukou a vrátil se s tím křížem vítězoslavně do hospody.Dali jsme si pivo a hipík mi poděkoval, že jsem ten kříž zachránil a tak se může předat v Černé nad Tisou.,,Dám to Rusákům, dojdu tam podle plánu začátkem srpna...Ještě jsme netušili, že na tom kříži jsme byli zachráněni my sami. A předal ten kříž Rusům, jak mi potvrdili přátelé kteří jej viděli kráčet s křížem na ramenou k ruské hranici..po mostě u Michalovec.

Červenec 1968
Bratr Stonavský, křesťanský vedoucí domácí církve v Hrádku na Těšínsku. Byl to modlitebník a prorok. Noviny skoro nečetl, používal je jen na podpal, na zabalení a do holínek.Ale občas informoval lidi, o tom, co se děje kolem nás..a v duchovní oblasti. Počátkem července při modlitbě v týdnu měl vidění, jak na naše území letí od východu hejna velikých černých ptáků, kteří se mění v letadla, a přistávají na našem území. A z těch černých ptáků se kotoulely černé vejce a z nich se jako kuřátka vyklubávaly černé tanky a začínaly se hemžit v ulicích našich měst...

Začátek srpna 1968
Domaloval jsem svůj největší obraz svatého Šebestiána.Mladý , nahý, vzadu za ruce svázaný atletický muž, podobný ranně renezančním postavám.Má v hrudi několik šípů a krvácí.Nad ním mohutná silueta Měsíce s krátery,/ ..protože Amíci dobyli Měsíc /..a za ním dvě rudé pěsti na jednom údu předloktí. Jedna zaťatá pěst podpírá měsíc nahoře a druhá drtí v sevření zeleného hada, jehož ocas je několikanásobně obtočený kolem lokte.Na mužskou zónu místo bederní roušky jsem namaloval několik rozkvetlých kopretin,takže se vyjímaly na jeho tmavě snědém těle římského vojáka, jenž raději zemřel, než by zapřel Krista..

To ráno 21.8.1968 ve čtyři hodiny.
Správce ústavu, komunista, vtrhl do mého pokoje ve čtyři hodiny ráno a freneticky vykřikoval: ,,Už jsou tady naši...už jsou tady naši..!!,, Já: ,,Jací naši ? A došlo mi to.Vtrhnul jsem do skladu, odkud se měly expedovat balíky ráno do Brna z dílen postižených a barevnými křídami jsem popsal všech 300 balílků ze čtyř stran slovy: Za Svobodu, ze Dubčeka ! Správce to spatřil, zblednul hrůzou a začal mluvit pomateně. Ten den dopoledne. Právě jsem jako obvykle konal práci ošetřovatele jednoho mladého tetraplegika. To je člověk, který si při skoku do řeky Moravy zlomil vaz a ochrnulo vše, mimo hlavu. Díval se na mne, jak nezadržitelně pláču a přitom konám své navyklé úkony.Poslouchali jsme rádio o té hrůze.A výzvy komentátorů, co máme dělat. Oknem zámku, kde ležel ten ochrnutý jsem viděl v dálce před Rousínovem konvoje okupačních aut, jak se po pravidelných intervalech začaly valit od Vyškova k Brnu. A tu jsem slyšel hlas: ,,Lazaře, vezmi si své lože a vstaň !,, Když jsem vyvážel postel ochrnutého na zahradu, slyšel jsem to znovu: ,, Lazaře vstań!,, Do té doby jsem Bibli nestudoval a jen jsem jako mystik tušil, že to nemohl říci nikdo jiný než Ježíš z Nazaréta. To odpoledne jsem různými prostředky a barvami popsal zdi Rousínova: Idite domoj..Za Svobodu..Za Dubčeka..a jiná hesla. Den potom Pavel Řičánek, tělesně postižený básník z Rousínova,..po mé směně přijel autem pro invalidy a já vybaven novými barvami díky jeho pomoci na silnici mezi Vyškovem a Tvarožnou jsem psal azbukpu na mosty nápisy: ,,zaminovano,, Také jsem nakreslil veliké pavouky a k nim nápisy: ,,Eto imperialist...,, Také jsme lepili výzvy v azbuce k ruským vojákům na zdi a dali jsme si záležet, aby to bylo lepeno totálně. V noci velitelé projíždějící skupiny Rusů se snažili bajonety s námahou seškrabat nápisy. Zdrželi jsme je o pár minut...Jiní káceli stromy do silnic a otáčeli silniční směrovky směrem od Brna do lesů a do lomů u Olšan. V jedné vsi nedaleko Rusové zastavili tank a skočili na pívo do hospody. Hoši z jézédé ihned odřízli autogenem hlaveń tanku a když to zadunělo při pádu, vyběhli vojáci a okamžitě si dali hlaveń samopalu pod brady a vypálili.Po pancíři pak stékaly bílé kousky rozstříknutých mozků... ,,Tohle nejsou Rusové, ale Mongolové,,.Širokolící tváře okupantů a hleděly štěrbinami Aziatů z příklopů tanků. Při invazi jim nedali jídlo ani nápoje. Počítalo se, že budou v první linii zničeni. Několik dní nejedli a proto vyběhli z aut a tanků a vrhli se na řepné pole u silnice. Kousali řepu i s hlínou a zapili vodou z potoka pod mostem.Odvezli je však křičící do nemocnice.Protože jim řepa zapitá vodou trhala střeva.Čekali na chodbě v řadě na lehátkách, protože je nestačili operovat..Protože....Přišel Ruský důstojník, doprovázen primářem a přímo před sestrami je jednoho po druhém zastřelil pistolí na posteli. ,,Nás mnogo...,, Ale co matky těch širokolících kluků ? Tam kdesi ve stepích dálného východu. K tomu je porodily a vychovaly ? Aby je zastřelili na Moravě ? ,,Nás mnógo.,, V těch dnech... Pendloval jsem s materiály a letáky do Brna a zpět do Rousínova.Tam jsem vezl l plakáty co jsem namaloval a lepil je po brněnských ulicích.Na Rousínovsko jsem vezl nově tištěné letáky a noviny Když jsem šel na autobusové nádraží, všiml jsem si jak jsou popsány uliční lampy: ,,Maximální zatížení 10 komunistů...,, Tu noc, kdy jsem mohl být zastřelen jsem se opět vracel posledním autobusem do Vyškova. Za Brnem na nás najížděly ruské vojenské konvoje a oslńovaly dálkovými světlomety řidiče autobusu.Nadával. Musel jet těsně po kraji. Řekl jsem mu, že vyjdu a dojdu pěšky, než na nás najedou.A šel jsem nočními poli směrem na Habrovany, pryč od nebezpečné silnice.V tu dobu nastala pomlka mezi konvoji..Ale ve tmě se těžko orientuješ a ocitl jsem se znovu na silnici přímo u neosvětleného vozu Rusů.Přistoupil jeden se samopalem.Měl jsem pod bundou balíky letáků a na klopě trikoloru. Vyběhnul jsem opět do polí a slyšel jsem jak zacvakalo odjištění samopalu.Nevypálil.Nechal mne žít. Bůh mi daroval další život, už podruhé, po tom, co se se mnou utrhl provaz tehdy na učńáku... V té noci jsem opět ztratil orientaci. Vidím, že se zas vracím po parabole zpět a jdu přímo na náměstí Rousínova. Tam,za výklenkem kostela a za rohem domů se krčili příslušníci Sboru národní bezpečnosti.Opět zahučely tanky a proto jsem se přitisknul k těm policajtům. .Pod věží kostela ležel sestřelený český prapor prostřílený kulometem.Esenbáci mi řekli: ,, Před chvílí na nás také stříleli. Střílí zde všude po příslušnících bezpečnosti...,,Čekal jsem s nimi ve výklenku za rohem asi hodinu, kdy nastala pomlka v konvojích.Rychle mne doporovodili přískoky abych přeběhl do ulice směrem k Habrovanům.Protože od Vyškova zahučel další konvoj a bylo slyšet krátké zaštěkání samopalu. A psali jsme texty a básně a rozesílali do stran: ,,Prostříleli jste se fasádou Národního muzea až ke své prehistorii až k rudým dinosaurům... až k fosilii komunismu...

 Hoříš opět Jene Huse proč nehoří naše duše...?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Duben 1968

(Trunecka, 11. 6. 2010 6:31)

Jakto "na zeď jsme napsali: ,,Tady stál André Breton, Bohumil Hrabal, Jiří Řezníček a Václav Lamr.,"

Skupina se jmenovala Vattennes (v. rame, Josef Stejskal, Reznicek, a ja. [Pavel!!] Reznicek napsal: "Tady stal Breton", a Hrabal pripsal "a Hrabal Boh."